Jiří Zdislav Jankovský je jedním z našich největších odborníků na renovaci historických krovů a památkovou práci se dřevem. Tento vskutku renesanční člověk má opravdu hodně dlouhý výčet koníčků. Je také například arboristou, sportovním dřevorubcem (kde to dotáhl až na mistrovství světa), trampem, vodákem, bývalým rogalistou a mimo jiné poslední dobou vyrábí tradiční metodou vory.
* - Jak jste se dostal k vaší profesi?
„Před mnoha lety mě ještě jako mladíčka vzal tesařský mistr Miroslav Chvátal, kterému se říkalo Dědek, pod střechu kostela Panny Marie Sněžné v Praze. Tento mistr měl za sebou opravu více než poloviny pražských památek a řekl mi: ,K týhle práci se dostane jeden tesař z pěti tisíc. Tak se snaž, nebo budeš do dvou týdnů zpátky u šalování.' A snažil sem se a snažím se pořád. Pomohlo tomu i to, že jsem vyrůstal v rodině hajného a vyučil se v Táboře, městě plném památek. Díky tomu zde dostávali zajímavé zakázky i tesařští učni. Tam někde leží počátek nadšení pro památky a zejména historické krovy. A hlavně na začátku devadesátých let jsem se mohl podílet na již zmíněné opravě kostela Panny Marie Sněžné, kde jsem dostal nejlepší školu."
* - Jak probíhá práce na historických památkách a čím se zásadně liší od klasických objektů?
„Při památkové obnově krovů jsou dva základní přístupy. První je vrátit vše do původní podoby hlavně z technickéh hlediska. V druhém jde o zachování veškerých informací o stavebním vývoji. O tom, jakým způsobem se bude krov opravovat, rozhoduje projektant spolu se zástupci památkové péče. V 90. letech byl vrcholem rovný plát stažený svorníky. Dnes už se běžně používají celodřevěné dvojitě zašikmené spoje. Toto provedení je bohužel výrazně dražší, takže je to zase o penězích. Velkou roli hraje předpokládané využití celého objektu a mnoho dalších faktorů, včetně financí. Oba přístupy mají určitá úskalí. Výhodou navrácení do původní podoby je, že se spoje na sebe domáčknou. Celá konstrukce se podepře, smontuje, pak se vyrazí klínky a vše dosedne vlastní vahou do sebe. Nejsou zde tak vysoké nároky na přesnost, jako když se doplňuje zhroucený krov. Pokud se vyměňují jen shnilé části, celou konstrukci už stejně drží prvky okolo a žádný tlak nepomůže. Každý nepřesně uříznutý milimetr tam v takovém případě zůstane navždy. Velmi často jsou práce prováděny i ručním starým nářadím, které si sbírám a používám."
* - S jakým dřevem pracujete a jaké se vyskytuje v krovech?
„Obecně se dá říct, že skoro u všech starých památkových staveb v Praze, které měly v době vzniku movitého vlastníka, většinou církev nebo panovníka, bylo použito dřevo ze zimní těžby a rostlé v nadmořských výškách nad 750 metrů nad mořem. Toto dřevo má z důvodu pomalejšího růstu daleko hustší leta, čímž se zvyšuje pevnost a odolnost proti biotickým škůdcům. Dřevo pocházelo většinou ze Šumavy a bylo splavováno na vorech. Má práce začíná výběrem a opatřením vhodného dřeva. Na historických stavbách se používá nejčastěji smrk a jedle, občas modřín a leckde se najde i poměrně nevhodná borovice. I když v Celetné ulici jsme prováděli lokální opravu gotického krovu měšťanského domu z roku 1370 z odpadního borového dřeva a díky tomu, že dřevo bylo velmi prosmolené, stojí tam dodnes. Na velmi namáhané části krovů a spojovací prvky celodřevěných spojů se používá dub, občas akát. Pro stavbu je optimální dřevo o přibližně 20% vlhkosti. Spolupracuji s pilou, která mi schovává vyzrálé dřevo a zvlášť silné kusy, protože ve většině historických staveb se používaly velké trámy, málokdy slabší než 28 cm."
* Jaké zajímavé zakázky jste realizoval?
„Velmi zajímavá byla vždy práce pro Pražský hrad, kde v současné době děláme jubilejní desátou realizaci. Například máme asi šedesátikubíkovou deponii historického řeziva, kterou se loni podařilo roztřídit, ošetřit a pasportizovat (pro pasportizaci jsem několik dní prolézal všechny krovy Pražského hradu a měřil rozměry veškerých prvků). Dnes díky tomu opravujeme barokní krovy barokním dřevem a renesanci nastavujeme renesancí. Což nemá minimálně v Čechách obdoby. Z klášterů bych jmenoval Anenský nebo části Strahovského, Břevnovského, Dominikánů při sv. Jiljí nebo Alžbětinského na Albertově. Mimo Prahu je to třeba Jezuitská kolej v Kutné hoře, kostely sv. Havla nebo sv. Jindřicha, nějaké zámky - Brandýs nad Labem, Schwarzenberský palác nebo Vysoká Lhota. Nějaké fary - Hostivice, Týnec. Krásné byly opravy románskogotických ,kapesních' posázavských kostelíků nebo oprava Korkového pavilonu na Konopišti. V našem portfoliu je i Werichova vila a celá řada měšťanských domů. V Říčanech jsme kupříkladu dělali repliku dvou pater barokního záklopového stropu, atd."
* Povězte nám něco o té nejzajímavější...
„To je těžké, ale asi to byl klášter sv. Anny, neboť tam jsou zachovány jediné dva sakrální krovy v Praze. Všechny ostatní kláštery vypálil Jan Žižka, ale tady byla jeho teta abatyší, tak jej ušetřil. Tak praví legenda. Opravovat gotický krov z roku 1330 je opravdu zážitek. Nebo vzpomenu na 45 metrů ručně sekané profilované římsy na Strahově. Velmi netradiční byl i Korkový pavilon na Konopišti. Arcivévoda jej nechal postavit z dubové kulatiny a následně obložit korkem. Provádět pláty na kulatině a následně je obkládat korkem bylo velmi poutavé."
* Jak moc jsou pro Vaši práci důležité motorové pily?
„Motorová pila nabízí úplně jiné možnosti oprav historických konstrukcí. Z 90 % se na krovech nahrazují části, které jsou v kontaktu s obvodovým zdivem, kde se nejčastěji objevuje zvýšená vlhkost, jenž svědčí biotickým škůdcům - houbám a hmyzu. Při opravách prováděných v minulém století se většinou měnily celé prvky krovu, třeba kompletní stropní trámy. V poslední třetině minulého století se začalo ve větším příložkovat. Většinou do traverz, což zas není moc o řemesle. Motorová pila umožňuje naplátovat skutečně jen poškozenou část a ponechat daleko větší objem hmoty původního dřeva a nenahrazovat jej mladším. Dovolí provést opravu dokonce tak, že není nutné vyjmout nastavovaný prvek z uložení. Provedou-li se celodřevěné dvojitě zašikmené spoje s dubovými spojovacími prvky a nástavec se zatónuje, je oprava patrná jen ze vzdálenosti několika desítek centimetrů. Motorová pila, to je takřka moje prodloužená ruka. Je to můj nástroj, s kterým pracuji dnes a denně. Používám pily značky Stihl a za ty roky jsem jich nashromáždil sedm. Nejstarší MS 260 používám více než 16 let a ač jsem ji opravdu nešetřil, tak slouží stále. Mými favority jsou určitě dvě pily MS 200 T. Dále mám MS 201 T, MS 150, elektrickou MSE 220 a akumulátorovou MS 160 T. Možná někdo namítne, jak dělám těžší práce, ale na vše mi vždy stačily pily, co mám. Nic silnějšího, než je MS 260 a E 220, jsem nepotřeboval."
* Vyžaduje Vaše práce nějaké speciální postupy pro práci s motorovými pilami? Můžete říct jaké pily používáte nejčastěji a na co?
„Nejčastěji používám pilu Stihl MS 200 T. Je lehká, silná, všude se vejde a má poměrně čistý řez. Z důvodu čistoty řezu jsem si nechal předělat i MS 260 a E 220 s 325 na logosolovou lištu a řetěz 3/8" pico. Pily MS 150 a 160 T jsou v čistotě řezu téměř dokonalé."
- Jaký je názor profesionála na akumulátorovou pilu Stihl? „Používám jednoruční MSA 160 T s nejsilnějším akumulátorem a používám ji prakticky denně. Jsem s ní nadmíru spokojen. Pro mě je asi nejdůležitější naprosto jemná, neuvěřitelně přesná a čistá práce. Pila prakticky ,netrhá' a řez je dokonale přesný. Samozřejmě velkou výhodou je naprosto minimální hluk a především absence výfukových plynů, což při práci v uzavřeném prostoru nebo na půdách oceňuji dnes a denně. Pouze mi trvalo nějaký čas, než jsem se naučil brousit její jemný a velmi drobný řetěz, který je opravdu velmi citlivý na jakoukoliv nepřesnost nebo chybu."
* Jak se o pily staráte a kde je servisujete?
„Řetězy si brousím sám. Někdy musím během práce přebrušovat řetěz třeba i více než desetkrát. Taky se mi vyplatilo vždy dávat pilám to nejlepší. Proto používám prémiový Stihl HP Ultra a jako palivo zásadně Shell V-Power, do kterého přidávám aditivum. Je to z důvodu, že pily střídám a chci, aby byly vždy okamžitě připravené k výkonu, i když třeba delší dobu stály. Servis mi provádí můj kamarád z dřevorubeckých sportů Stihl Timbersports Martin Komárek, který kromě toho, že je rekordmanem v tomto sportu, má i obchod v Milevsku. Jenže popravdě, já prakticky servis u pil nepotřebuji, protože opravdu se mi osvědčilo, že když jim dám to nejlepší, tak je to skoro zbytečné."
* Věnujete se i arboristice? Jak jste se k ní dostal?
„Byl to trochu přirozený vývoj. V mládí jsem lezl po skalách, slanil jsem kde co, a teď pracuju s pilou, takže je to něco přirozeného. Zajímavé je, že já vlastně primárně arboristickou pilu MS 200 T používám v tesařině a přes ní jsem se právě dostal k této péči o stromy a zeleň. Jednou ze zajímavých arboristických prací bylo postupné kácení vlajkového stožáru na prvním nádvoří Pražského hradu."
* A co vory?
„Nejstarším plavidlem je jedna volně plující kláda. V momentě, kdy svážete dvě dohromady, už máte v podstatě vor. Tradice svážení dřeva vory má u nás ohromnou tradici. Proto vznikla akce VOR 2013, kdy jsme vyrobili čtyři třináctimetrové vorové tabule, jejichž svázáním a osazením vesly vznikl šedesátimetrový vorový pramen, jak se má správně toto plavidlo nazývat. Plány byly velkolepější, ale situaci bohužel hodně ovlivnily bleskové květnové povodně, které poškodily vltavská zdymadla, takže pro nás nemohla přijet tažná loď a poprvé v historii jsme vor osadili motory. Tím pádem jsme byli schopni se pohybovat i po stojaté vodě. Vltavská kaskáda již v současnosti neumožňuje splutí samotíží, a proto musí vor táhnout loď. Celá stavba byla samozřejmě podle historických postupů - vázání houžvemi, osazení ručně sekanými vesly i ohniště bylo vymazáno jílem a vyskládáno drny jako kdysi. Jen při zhotovování ušení (otvory přední části klád, jimiž se provlékají vořiny) jsme si pomohli pilami Stihl MSA 160 T a na zakracování kulatiny a zhotovování lavic jsem používal MS 260. Stmívání u ohně uprostřed řeky je velká romantika. A projetí si obou pražských vorových šlajsen patří k nejadrenalinovějším zážitkům, a to už jsem jich pár, díky mé práci a koníčkům, měl. Ale vory, to by bylo na samostatný článek. Zajímavostí je, že dokonce po této akci se nám ozval jeden investor, který kácí dřevo v Jižní Americe, s tím, zda by bylo možné tento tradiční způsob přepravy dřeva realizovat právě tam. Jedním z důvodů, proč z toho nakonec sešlo, bylo, že nám nedokázal zaručit, že těžba bude jen v povolených zónách. Vory, to je láska na celý život. Určitě ještě několik pramenů vyrobím."
