Řízené vypalování porostů může významně podpořit výskyt vzácných druhů pavouků na stepních lokalitách. Vypalování vytváří stanoviště s rozvolněnou vegetací a obnaženým substrátem, což vyhovuje třeba kriticky ohroženému slíďákovi suchopárovému, zjistili vědci z Mendelovy univerzity v Brně.
Požáry přírodního původu formovaly krajinu po tisíciletí. Mnoho druhů se jim přizpůsobilo. „Typickým příkladem je vřes. Oheň odstraní nadzemní biomasu a tím podporuje klíčivost jeho semen. Populace vřesu by bez této obnovy po několika letech vymizela,“ uvedl v tiskové zprávě Tomáš Hamřík z univerzitního Ústavu ekologie lesa. Později oheň úmyslně zakládali lidé při klučení lesů nebo údržbě travinných porostů. Jde tak vlastně o jednu z nejstarších technik používaných při správě pozemků.
Vzácné druhy pavouků potřebují otevřená stanoviště, třeba travinné a skalní stepi, které ale ohrožuje zarůstání konkurenčně silnými druhy trav a dřevinami, proto jsou zapotřebí ochranářské zásahy. Pavoukům překáží také nahromaděná stařina, tedy mrtvá rostlinná biomasa. „V ochraně přírody je stále více využíváno řízené vypalování, jehož primárním cílem je odstranění nadzemní rostlinné biomasy,“ uvedl Hamřík.
Vypalování připadá v úvahu pouze jednou za několik let a pouze na malých plochách. „Vypalování je také vhodné směřovat na období holomrazů, tedy mimo hlavní aktivitu živočichů,“ uvedl Hamřík. Ideální je kombinace více zásahů, třeba vypalování, seče a pastvy, čímž vzniká mozaika malých stanovišť odlišného charakteru.
V České republice je běžné vypalování porostů zakázáno. Řízené vypalování však už patří do oficiální metodiky udržování sekundárních vřesovišť a je také uvedeno v některých plánech péče o zvláště chráněná území. Zatím jde o experimentální zásahy. Novela zákona o ochraně přírody a krajiny však už řízené vypalování zahrnuje jako standardní způsob péče o zvláště chráněná území.
ČTK
