Josef Špicl chtěl se dřevem pracovat vždycky, ale chybělo mu odborné vedení, potřebná literatura a taky kvalitní nářadí. Před deseti lety zašel hned třikrát na výstavu havlíčkobrodského výtvarníka Radomíra Dvořáka a bylo rozhodnuto. „Když to umí on, tak já taky. Koupil jsem si v marketu čínskou motorovou pilu a šel to zkusit, ale jak jsem rychle začal, tak rychle jsem skončil,” smál se v Dobrém dopoledni řezbář samouk.

Hrubování motorovou pilou je pro Josefa Špicla základ. „Chodím kolem dřeva a přemýšlím, co v tom dřevě je. A já ho mám kolem baráku docela dost. Když mě něco napadne, špalek postavím, odkůruju, vezmu motorovou pilu a začnu řezat. Nejsem nadaný kreslířsky, neumím kreslit, tak si kreslím na dřevo motorovou pilou. Ale nejsem s ní mistr, mám kolem sebe kvanta pilin a také odřezků.” Svatá trojice se musí umýt, aby nebyla pokakaná od ptáků „Hlodám, hlodám, hlodám, až se dohlodám k výsledku, ale jaký je, to musí posoudit jiní,” uvažuje havlíčkobrodský řezbář samouk Josef Špicl, autor místního betlému. „Starají se o něj technické služby, celý rok je uložen v jejich areálu v dřevěné kůlně, která větrá. Figurky jsou na starých matracích, přikryté plachtou, já je jen před adventem umyju vodou, aby nebyly pokakané od ptáků. Je to přeci jenom moje vizitka,” usmívá se Josef Špicl. Josef Špicl se chtěl stát řezbářem odmalinka, na sto procent se do řezání pustil až před deseti lety, když navštívil výstavu jiného havlíčkobrodského výtvarníka Radomíra Dvořáka. „To přece nemůže být tak těžké. Čínskou propiskou by to možná šlo, ale čínskou motorovou pilou to opravdu nešlo. Tak jsem hledal inspiraci na internetu, tam mi kamarádi poradili, co je dobré a co ne. Od té doby mám už asi 9 motorových pil.” Práce s řezbářskou pilou není náročnáMotorové pily řezbáře samouka Josefa Špicla jsou různě velké, s různými lištami. „Jsou speciální řezbářské lišty, které jsou špičaté. Je to trochu finančně náročný koníček, ale vyplatí se je mít. S velkou pilou je to trošku fyzicky náročnější, ale třeba řezbářská pila, kterou jsem dostal loni k narozeninám, váží jen tři kila deset,” popisuje práci s nástrojem řezbář Josef Špicl. Když Josefa políbí múza, musí posbírat všechny pily, naložit je na kolečko, vyvézt ke dřevu, vyrovnat je, naplnit a teprve potom může začít pracovat. „Nasadím hluchátka, brýle a dám se do práce. Stolička, schůdky, špalek. Co je po ruce, tím si pomáhám. Člověk musí dávat pozor, zdraví je jen jedno. Zranění motorovou pilou má fatální následky. Jednou se mi stalo, že mi vlétla tříska do oka a to běhání po doktorech není zrovna příjemné. Opravdu si dávám pozor.” A to pak bouchám a bouchám a bouchámPo práci s motorovou pilou, nastupují další nástroje. „Jsou stejně nebezpečné jako motorové pily, jsou to úhlové brusky s frézami, s brusnými kotouči. A pak nastupuje vlastní práce řezbářská, dláto a palička. A to pak bouchám a bouchám a bouchám.  Někdy se díváte jinam a trošku nakloníte dláto, bouchnete se do ruky, docela to bolí, ale to vás v práci nezastaví.”Do nedávna pracoval Josef Špicl v ateliéru pod širým nebem, teď se mu díky rodině podařilo vybudovat ateliér ve staré stodole. „Ono se v dešti moc pracovat nedá. I když starý slunečník před deštěm na chvíli ochrání, dlouho ve škaredém počasí ale pracovat nevydržíte.”