Že bude navrácení majetku církvím v ateistickém Česku zejména politický problém se všemi aspekty populismu, na které slyší značná část naší společnosti, bylo jasné už v době, kdy se církevní restituce odložily prostřednictvím blokačního paragrafu v zákonu o půdě z roku 1991.

Téměř čtvrt století, které uplynulo od deklarace vrátit část majetku církvím k její skutečné realizaci, původní myšlence bohužel nejenže nepomohlo, ale kvůli sílící nostalgii po předlistopadovém režimu zatížilo tento krok většími emocemi, než kdyby se církevní restituce řešily společně s restitucemi zemědělského majetku. Mimo jiné i proto, že by se v obou případech vycházelo ze stejného stavu společnosti a zejména ze stejné ekonomické situace, třeba při výpočtech hodnoty majetku na základě tehdy obvyklých, většinou úředních cen, neboť trh, zejména s půdou, prakticky ještě neexistoval. Právě se zemědělstvím totiž významná část církevních restitucí úzce souvisí, neboť kromě finanční kompenzace, které zejména iritují odpůrce návratu majetku církvím, jde především o vrácení některých vodních ploch, a hlavně zemědělských a lesních pozemků.

Přesto se o možném dopadu církevních restitucí do oblasti zemědělství a stavu naší krajiny téměř vůbec nehovoří. A to je chyba, protože je prakticky jisté, že v přístupu ke krajině a zemědělskému a lesnickému hospodaření církevní restituce společnosti pomohou.

Šetrnější způsob hospodaření Téměř polovina půdy v naší zemi je, jak je všeobecně známo, ohrožena větrnou a zejména vodní erozí, což ústí do zvýšených rizik povodní či naopak such, neboť česká krajina ztratila svou někdejší schopnost zadržovat vodu. Samozřejmě ne jedinou, nicméně velmi podstatnou příčinou tohoto stavu je způsob zemědělského a lesnického hospodaření, především v předlistopadovém režimu.

Dnes je sice průmyslové hospodaření v krajině regulováno povinností dodržovat Zásady správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC), tyto zásady však nepostihují a ani nemohou postihnout veškeré vlivy negativně ovlivňující krajinu při produkčním zemědělství. Především ale nemohou změnit přístup samotných zemědělců, pro které je svým způsobem logickou, ne vždy však pro životní prostředí vhodnou prioritou: vyrábět a produkovat.

Přístup církví, a jejich představitelé to opakovaně veřejně deklarovali, je principiálně jiný. Dlouhověkost nejvýznamnějších církví přesahující období mnoha lidských generací nenutí totiž církve k vytváření krátkodobých podnikatelských zisků a především díky tomu se mohou při obhospodařování zemědělských a lesních pozemků chovat ke krajině šetrnějším způsobem. A také tak činí, což lze nesčetnými příklady z praxe doložit všude v okolních zemích, kde církve na nějakých zemědělských a lesnických pozemcích hospodaří. Není přitom žádného důvodu, aby se tak nedělo také u nás. To v praxi znamená, že navrácené církevní pozemky se budou režimem hospodaření na nich blížit ekologickému zemědělství, a církevní restituce tak přispějí k žádoucímu zlepšení stavu naší krajiny. Což je v zájmu celé společnosti.

Konec státního monopolu Podstatným pozitivním důsledkem církevních restitucí bude také omezení stávajícího monopolního postavení státu, které se realizuje prostřednictvím státního podniku Lesy České republiky (LČR) v oblasti lesnictví.

Několik let trvající krize našeho lesního hospodářství ústící do krachů velkých i malých lesnických firem a poklesu zaměstnanosti hlavně v chudých „lesnických” regionech, je do značné míry způsobena právě postavením LČR.

Dokončímeli církevní restituce lesních pozemků, sníží se stávající podíl Lesů České republiky téměř o deset procent, což by mělo mít mimo jiné vliv na chování státu v lesním hospodářství. I při obhospodařování lesů církvemi bude přitom platit přístup šetrnějšího hospodaření, což opět v praxi znamená omezení rizik povodní, protože lesy jsou při správném hospodaření schopné zadržet velké množství srážek.

Nový hráč na trhu Majetkový přesun poměrně velké výměry zemědělských a lesnických pozemků bude také nepochybně impulzem k rozhýbání stále stagnujícího trhu s půdou v ČR, včetně trhu s poplatky za pronajaté pozemky. Na možném růstu cen mohou sice poněkud prodělat zemědělci, na druhé straně si v tomto procesu může částečně přilepšit kolem tří milionů drobných vlastníků v naší zemi. Opět je třeba připomenout, že jde často o lidi, kteří s restitucemi nesouhlasí, ačkoli by pro ně znamenaly přínos. O přínosu církevních restitucí pro rozvoj venkova, především pak rozvoj obcí, které měly zablokovány majetek pro jeho navrácení církvím netřeba hovořit, o tom se již napsalo dost. Jak však z výše uvedeného vyplývá, není to zdaleka jediné pozitivum tohoto, bohužel zpolitizovaného kroku.

Navrácení nemovitého majetku církvím může mít navíc příznivý dopad do vytváření různých resortních strategických dokumentů nebo na tvorbu legislativy. Na trhu zemědělského a lesnického podnikání přibude totiž ne nevýznamný hráč, jehož historická zkušenost s podnikáním ve venkovském prostoru může mít svou váhu. Do úvah, ať již by to byly různé protipovodňové projekty, environmentální opatření, nebo třeba potřebné změny skladby lesních porostů, mohou díky tomu církve přispět praktickou aplikací určitého „selského rozumu”, který se z chování podnikatelů v krajině, ale i přístupu státních úředníků a „profesionálních” politiků téměř vytratil.

Samozřejmě, nic není možné, ani církevní restituce, idealizovat. Stejně tak je ale zcestné tento proces odsuzovat jenom proto, že takový přístup přináší hlasy voličů. To by si mimo jiné mělo uvědomit také vedení Pozemkového fondu ČR, které výdej majetku církvím administrativně všemožně blokuje, takže téměř po roce platnosti církevních restitucí jsou dosud vydány jednotky pozemků. To mimochodem dopadá i na hospodařící zemědělce, kteří jako podmínku pro čerpání dotací musí předložit nájemní smlouvy s vlastníkem obhospodařovaných pozemků. Kdyby byly přitom pozemky včas vydány, žádný problém neexistuje. Takhle je celá řada podnikatelů v zemědělství vydána libovůli státního úředníka.

Nejen proto se nejen krajině, ale i zemědělcům v budoucnosti hospodařícím„na církevním” bude podle všeho v příslušných lokalitách žít líp. Jenže mnozí z nich to ještě nevědí.