Když jsem se v srpnu loňského roku vracel ze šumavské blokády, myslel jsem si, že ta největší právní absurdita je už za mnou. Co by ostatně mohlo překonat několikatýdenní dění v v jádrovém pásmu národního parku? Právě tam na truc poslání parku a bez zákonných vyjímek zorganizoval vykácení 32 hektarů holin ředitel, proslulý mimo jiné i výrokem, že kvůli boji s kůrovcem bude klidně porušovat zákony České republiky. Na tom samém místě zároveň policie – jak později doložil soud – opět nezákonně a často i značně agresivně zadržela více než sto lidí, kteří se snažili nezákonnému kácení bránit, a tím na něj upozornit. Byl jsem naivní. Ty pravé právní absurdity měly totiž teprve přijít.

Stát versus já: Odnikud do nikam

Dle policejních protokolů jsem loni celkem čtyřikrát v rozporu se zákonem o lesích vstoupil do míst těžby. Uznán vinným jsem byl 4. října 2011. Následně jsem se odvolal a 17. července 2012 bylo rozhodnuto, že „vzhledem k malé společenské nebezpečnosti chybí materiální stránka stránka věci” a „skutek, o němž se vede řízení, není s ohledem na výše uvedené přestupkem.” Potud tedy optimismu.

Paralelně proti mně bylo vedené ale i přestupkové řízení za čtyřnásobné neuposlechnutí výzvy policisty k opuštění těžebního prostoru. A tady je můj kontakt s úřady pestřejší. Ještě před zahájením řízení jsem totiž byl vyzvaný podat na Městském úřadě ve své domovské Třeboni k dané věci vysvětlení. Na základě rozhovoru se třemi pracovníky třeboňského úřadu vzniklo 7. února usnesení následně zaslané Městskému úřadu v Kašperských horách, v němž se uvádí: „[...] v předmětném spise nejsou obsažené důkazy, je nutné v dané věci v řízení jako svědky vyslechnout další osoby, které se v daných dnech na místě zdržovaly, či zásah prováděly, není naplněn zákonný důvod.” Interpretace tohoto závěru komisí kašperskohorského úřadu je ale skutečnou esencí absurdity. V příkazu o uložení pokuty za přestupek z 9. března se totiž v odůvodnění uvádí, že „Především ale komise vycházela ze záznamu o podání vysvětlení před Městským úřadem v Třeboni, odb. vnitřních věcí ze dne 31. 01. 2012.”  Jinými slovy: jeden úřad druhému napíše, že je třeba v dané věci provést další dokazování, neboť důkazy nejsou – a druhý úřad na základě právě této zprávy vyvodí, že již dokazovat nic není nutné a je třeba jen pokutovat.

S tím jsem se ale spokojit nechtěl a podal jsem proti pokutě 16. dubna odpor. Odpor byl ale dle kašperskohorského úřadu bezdůvodný, a na pokutě proto trval. Dne 16. června jsem tedy úřadu doručil námitku z podjatosti. Mluvčí Národního parku totiž dříve uvedl, že „Nejdůležitější je naše snaha o to, aby kůrovec již neohrožoval nemovitý majetek Městských lesů Kašperské Hory. Jejich ředitel nás například vyzval k asanaci kůrovcové kalamity Na Ztraceném a my jsme se po celé prázdniny snažili všemožně vyhovět." Na podjatost Městského úřadu Kašperské hory ukazují ale především četné výroky tamní starostky. Jsou jich desítky, proto jen jeden za všechny: "Požadujeme vynětí za současného právního uspořádání, tedy změnu nařízení vlády, a pokud bude schválen zákon o národním parku, nechceme, aby tam naše lesy byly zahrnuty.”  Starostka města mi 13. července zaslala Usnesení, v němž námitku z podjatosti zamítá, protože „Údaje, o které opíráte Vaši námitku o podjatosti, nemohu uznat za relevantní.” Nebo-li, opět jinými slovy: podám-li námitku, že úřad nemůže rozhodnout pro podjatost, která je daná jeho vlastním výrazným zájmem na věci a doložím to několika stranami veřejných výroků starostky, které zájem starostky dokazují, napíše mi starostka, že ani ona, ani její úřad podjatí nejsou.

Jako katarzi pak těžko přijmout fakt, že přestupkové komisi se za rok od činu „[...] nepodařilo shromáždit dostatek důkazních prostředků pro vydání rozhodnutí.” a řízení se proto zastavují. Vniveč tak totiž přichází tisíce hodin papírování úředníků i obviněných z přestupků. Administrativní vyšumnění není to samé, jako jednoznačné rozhodnutí. To by totiž teprve ukázalo, podle čeho se mají úřady, policie i obyčejní lidé v budoucnu orientovat.

Já versus stát: „Nemáme všechny možné důkazy”

O tom, že zákrok jakým se mně policisté snažili 2. srpna 2011 dostat mimo hranice těžby je mimo hranice přiměřenosti i zákona jsem psal nedlouho poté . Záhy jsem ale i na dané policisty proto podal trestní oznámení, které 17. srpna dostala k prošetření Inspekce policicie v Plzni. Dne 5. prosince mi tato inspekce zaslala vyrozumnění, v němž uvádí, že „Na základě provedeného vlastního šetření ze strany IPČR, prostudování veškerých písemných a video materiálů se sledovanou věcí souvisejících, taktéž ze závěru odborného stanoviska, zpracovaného Fakultou bezpečnostně právní, Katedra policejních činností, Policejní akademie České republiky v Praze, je nutno konstatovat, že sledovaným zákrokem příslušníků PČR, proti účastníkům blokády kácení dřevin v NPŠ v oblasti Ptačího potoka, nedošlo ke spáchání trestného činu ani přestupku.”

Neboť je mé vidění desetiminutového škrcení a dušení poněkud jiné, vypravil jsem se 22. března za podplukovníkem, který případ zpracovával, abych mohl nahlédnout do svého spisu. V Plzni je hezky. Usadili mne do křesílka a podplukovník slíbil donesení spisu. Z vedlejší místnosti pak byl slyšet vzrušený rozhovor. Podplukovník se vrátil s prázdnýma rukama a omluvou, že jeho nadřízený nahlédnutí do spisu nedovolil, neboť „obsahuje i osobní údaje dalších jedenácti osob”. Neukázal mi ani videozáznam, kterým policie zaznamenávala situaci těsně před a po zásahu. Video ze zásahu samotného „chybí”, což podplukovníkovi ani příliš divné nepřipadalo. Asi je na to zvyklý. Jeho návrh mého následného postupu byl takovýto: Mám prý podat psanou žádost o nahlédnutí, kterou zamítnou. Následně se mám odvolat ke státnímu zastupitelství. Pokud jim zastupitelství přikáže mi spis ukázat, udělají to. Prý. Před odchodem mi podplukovník sdělil, že stejně jako to mé, zamítli „blokově” zbylých jedenáct trestních oznámení na policisty, kteří na Šumavě zasahovali. Mezi nimi i trestní oznámení na policistu, jenž v záběru dvou kamer nalomil žebra Radovanu Čápovi, který pouze vyžadoval přítomnost při výslechu své nezletilé dcery. Podplukovník tvrdil, že v záběru kamer není situace tak, jak předcházela několik vteřin před zákrokem policisty. Řečeno jinak: Nemusí vás škrtit ve skrytu a s vyplou kamerou. Přestože je policista natočený nezávisle a přímo při brutálním zákroku, který dále vidí nejméně čtyři svědci, policejní inspektor tvrdí, že nemá „všechny nezbytné důkazy” pro zahájení trestního řízení. Dle něj chybějící záběr přesto existuje, natočila jej kamera České televize a je součástí spisu.

V těchto souvislostech snad už ani není třeba doplňovat, že mou stížnosti na policisty, kteří mne 3. srpna odvezli na šest hodin na služebnu z volně přístupného a netěženého lesa jen proto, že jsem zjišťoval identitu policistů, o kterých jsem chtěl kvůli předcházejícímu dni podat trestní oznámení, zamítl ředitel krajského útvaru Policie plukovník Jaromír Kníže, který dal k celé policejní akci povel. Naši korespondenci uzavřel smírně: „Závěrem je tedy nutno konstatovat, že provedeným šetřením nebylo prokázáno Vaše tvrzení a s ohledem na tuto skutečnost je stížnost hodnocena jako nedůvodná.”