V poslední době se v souvislosti s projednáváním nového zákona o Národním parku (NP) Šumava hodně hovoří o jihočeském pohraničí. Přispěl k tomu také nedávný televizní pořad, který se věnoval neutěšenému stavu některých šumavských obcí. Zaujal mne zejména osud Perneku, který jsem znal.

V období po 2. světové válce prošla Šumava dvěma zásadními proměnami. První se uskutečnila v důsledku odsunu rozhodující části německého obyvatelstva jako přímého důsledku hrůz způsobených v Evropě německým nacismem. Bylo nezbytné osídlení obnovit. Spolu s lidmi z vnitrozemí přišli do krumlovského okresu repatriovaní Slováci z oblasti Valea Ungurului v Rumunsku a volyňští Češi.

Na výzvu ústředního výboru Československého svazu mládeže v padesátých letech také mladí lidé z celé republiky. Na odborných profesích v papírnách a podobných provozovnách zůstali němečtí specialisté, kteří nebyli aktivní nacisté a chtěli v republice zůstat. Byla obnovena infrastruktura a postupně se dařilo obdělat půdu. K tomu přispělo zejména pozdější založení Oborového podniku státních statků. Přesto se nepodařilo plně nahradit počet obyvatelstva z předválečného období. Celá řada budov zůstala neobydlena a byla proto ženijním vojskem stržena.

Zásadní vliv na tuto oblast mělo postavení lipenské přehrady. Její přínos zasáhl nejen sféru hospodářskou, ale i služby a následný rozvoj turistiky. S tou souvisel i rozvoj péče o krajinu a postupný vznik NP Šumava.

Druhá proměna nastala po roce 1989. Nejprve došlo ke strukturálním změnám spojeným s transformací státních podniků a statků i objektů turistického ruchu do soukromých rukou. Často se jednalo o spekulativní transakce s negativním dopadem do ekonomické situace státu. Ta s sebou přinesla i zbytečné rušení celé řady provozoven a podniků. Jak příklad možno uvést Oborový podnik státních statků Šumava, sklárny v Lenoře, mlékárnu v Horní Plané a dřevozpracující kombinát ve Volarech a podobně. Ve svém důsledku pak ztrátu mnoha pracovních příležitostí, včetně dopadu do sociální situace a následného odlivu obyvatelstva do vnitrozemí.

Část populace řeší tento stav dojížděním za prací do Rakouskači Německa. Tam pomáhá místnímu rozvoji, zatímco my ji nejsme schopni zapojit do obnovy území nejen vzhledové, ale i produkční. Do tohoto obrazu celkem logicky, přesto nepochopitelně, zapadá i „řešení” problematiky pod dozorem „odborníků” usychajícího lesa NP Šumava.

Postupně však přece jen dochází iniciativou obcí i podnikatelů k rozvoji zejména v turistické oblasti. Bohužel ten je většinou vázán na Lipno a do oblastí mimo příliš nezasahuje. To je právě zřejmě příběh Perneku. ale nejen jeho.

Pamatuji si statky a domky, které tam v šedesátých letech fungovaly. Dnes nejen, že zejí prázdnotou, pokud již nespadly, pak je takový osud čeká co nejdříve. Škoda, že tyto historické objekty původní šumavské architektury ladící s prostředím mizí a jsou namnoze nahrazovány jinými nevkusnými ve stylu „podnikatelského baroka” oděnými do papouškovských barev. Je mi záhadou, kde jsou se svými názory architekti, kteří takové stavby navrhují a pracovníci stavebních úřadů, kteří je do úpící šumavské krajiny povolují. V této souvislosti a v návaznosti na článek bývalého ministra životního prostředí Libora Ambrozka v Českobudějovickém deníku si pokládám otázku, zda by právě zde nebyl prostor pro šiky aktivistů, kteří by se na protest mohli přivazovat k těmto pomníkům doby současné. Stejně tak by se mohli angažovat proti černým skládkám, za odstranění opuštěných objektů „transformovaných”” zemědělských a průmyslových podniků stojících v krajině nebo obcích jako memento zpackané privatizace. Proti záborům úrodné půdy pro solární elektrárny, průmyslové zóny, kde nikdo nestaví a nevkusná satelitní sídliště bez občanské vybavenosti a podobně. To však není mediálně tak prodejné a proto to nehrozí.

Vzorem pro péči o toto území nám mohou být ve své většině upravené a uklizené jihočeské vesnice. Pro šumavskou zástavbu pak buďto řada stávajících původních objektů nebo horské stavby u jižních sousedů. Pracovníci státní správy měst a obcí mají zákonné prostředky k tomu, jak přimět vlastníky nemovitostí, aby o ně pečovali jako odpovědní hospodáři, bohužel jich dostatečně nevyužívají.

Přestaňme se již konečně vymlouvat na minulost, neboť již 25 let žijeme přítomností, ale namnoze nemáme odvahu si přiznat nové chyby, pohodlnost a vlastní neochotu se angažovat ve prospěch svůj a tím i celé společnosti.