Jen málokterou část zeměkoule osídlují lidé tak dlouho a v takové hustotě jako Evropu, zejména její západní část a oblast kolem Středozemního moře. Žádný div, že dlouhodobé a současně velkoplošné působení člověka na původní prostředí se promítlo do stavu krajiny na našem kontinentě.

Podívejme se na situaci podrobněji. Využijeme k tomu údaje uveřejněné Evropskou agenturou životního prostředí (EEA) a Statistickým úřadem Evropské unie (EUROSTAT).

Pokud bychom na Evropu uplatnili přístup používaný v USA nebo v Austrálii, rozsáhlá původní, člověkem nepozměněná přírodní území, jejichž vývoj určují výhradně přírodní procesy, se dnes nacházejí jen na maximálně 1–2 procentech rozlohy našeho kontinentu. Nacházejí se zejména na severu Evropy (souostroví Špicberky), v některých horských oblastech jižní a jihovýchodní Evropy, jako jsou pohoří na Balkánském poloostrově, a také v rozsáhlejších původních lesích, které se zachovaly nezřídka spolu s rašeliništi ve střední a východní části kontinentu, ponejvíce v Bělorusku a Ruské federaci.

Krajina tvrdě zkulturněná

Zemědělství se do Evropy rozšířilo z Předního východu, a to nejdříve do Řecka asi před devíti tisíci lety. Vzhled krajiny na našem kontinentě ale určuje dodnes. V současnosti pokrývají plochy s různou intenzitou využívané pro zemědělskou výrobu plných 42 procent evropské souše. Přírodní travinné porosty a louky využívané k pastvě nedosahují rozlohy půdy produkující přímo zemědělské plodiny. Připomeňme, že do této kategorie krajinného pokryvu započítáváme jak ornou půdu, tak porosty trvale využívané pro pěstování kulturních rostlin, jako jsou kupř. ovocné sady, vinice či chmelnice.

V Evropě přibývá nezdravých lesů

Zatímco na většině světadílu, a také v celosvětovém měřítku lesy ubývají, i když se tento proces v posledním desetiletí přece jen poněkud zpomalil, v Evropě se jejich rozloha už určitou dobu zvyšuje. Zásluhu na tom nemá ani tak jejich účinná ochrana jako často velkoplošné a velkoryse dotované zalesňování nejen pozemků, kde kdysi les rostl, ale i doposud jinak využívaných ploch, zejména zemědělci opuštěné půdy.

Přestože následující konstatování může čtenářům připomenout pověstné nošení dříví do lesa, zopakujme, že původní les bývá zdravější než druhotný les. Zejména monokultury, navíc často tvořené v dané oblasti nepůvodními dřevinami, bývají zpravidla zranitelnější než nejen prales, ale i přírodní či alespoň přírodě blízký les.

Beton místo trávy

Ani Evropě se nevyhnul stálé sílící přesun venkovského obyvatelstva do měst a velkoměst. Od roku 1961 se počet obyvatel evropského venkova snížil celkově o 17 procent. Na našem kontinentě v současnosti bydlí na venkově jen každý čtvrtý občan, přičemž 35 procent Evropanů žije v městech s více než sto tisíci obyvateli, kdežto 40 procent v menších městech.

Zastavěné plochy už dávno nejsou jen budovy určené k bydlení, průmyslové či zemědělské výrobě, službám či vzdělávání. Patří k nim také nejrůznější dopravní stavby, zejména silnice a železnice.

Statistici nás jistě rádi poučí, že podíl zastavěných ploch na celkovém krajinném pokryvu představuje v Evropské unii více než trojnásobek celosvětového průměru. Zastavěné plochy, dopravní stavby nevyjímaje, rozčleňují krajinu na stále menší a menší, vzájemně izolované plochy. Pro tento proces se vžilo označení fragmentace krajiny.

Krajina včera, dnes a zítra

V důsledku historického vývoje dnes většinu našeho kontinentu tvoří kulturní, člověkem v různé míře využívaná krajina. Ačkoliv zemědělské pozemky stále zabírají největší část evropské krajiny, rozloha jak orné půdy a půdy s trvalými kulturami, tak travinných porostů se od začátku nového tisíciletí v celoevropském rozsahu mírně snižuje. Část zemědělské půdy se díky finanční podpoře vlád jednotlivých evropských zemí i z rozpočtu EU zejména v produkčně znevýhodněných oblastech vyplatí majitelům zalesňovat. Nejvýraznější změna v krajinném pokryvu a následně ve využívání území v Evropě souvisí s pokračujícím rozšiřováním zastavěných ploch. Hlavní zásluhu na tomto jevu přičítáme nekontrolovanému šíření městské zástavby do okolní krajiny.

Tvář evropské krajiny jednoznačně určí územní plánování, které má na našem kontinentě na rozdíl od jiných světadílů dlouholetou tradici, navíc zakotvenou v zákonodárství. Ve většině evropských států vznikají v celostátním měřítku základní koncepce využití území, rozpracovávané podrobněji na oblastní a místní úrovni do podoby územních plánů.

Ostatně ani Evropská unie, s pozoruhodnou vynalézavostí vytvářející rozmanité, často až komicky znějící normy na vše možné, ponechává členským státům EU v územním plánování volné ruce.

Proto je bez nadsázky klíčové, aby územní plánování skutečně naplnilo své těžko zastupitelné poslání – územní a časové sladění všech konkrétních záměrů na využití určité plochy, a to jak veřejných, tak soukromých pozemků.

***

Ačkoliv zemědělské pozemky zabírají největší část krajiny, rozloha orné půdy a půdy s trvalými kulturami se od začátku tisíciletí snižuje

Od roku 1961 se počet obyvatel evropského venkova snížil celkově o 17 procent

Když je město na kaši

V angličtině označujeme rozšiřování zástavby sloužící k bydlení, obchodu či průmyslové výrobě do venkovských oblastí za hranicemi měst, které není nijak, anebo jen velmi málo, plánováno a regulováno, jako urban sprawl (rozrůstání měst). V naší mateřštině hovoříme o rozpínání příměstských čtvrtí do okolní krajiny, rozlézání zástavby do volné krajiny či poněkud expresivněji o „sídelní kaši”. Posledně jmenovaný výraz trefně pojmenovává i z okolí měst v České republice dobře známou neuspořádanou skrumáž příměstských staveb. Zahrnuje jak výstavbu příměstských satelitních městeček, tak nejrůznějších supermarketů, skladů, kancelářských budov a průmyslových podniků. Co je však podstatnější, v posledním desetiletí se proti 90. letům zábor půdy ve volné krajině na úkor zástavby v celé Evropě viditelně zrychluje.