V posledních letech, a tím více i dnes, se stále větší pozornost obrací ke změnám podnebí, které mají nastat v důsledku lidské činnosti. Ta na podnebí nejvíce působí nadměrnou produkcí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého, ale i plynných oxidů dusíku, síry a dalších nebezpečných škodlivin, které silně znečišťují naši atmosféru.

Zprávy o tomto znečištění pocházejí především z odborných kruhů a kruhů, které se svou činností snaží zakonzervovat současný stav Země. Široká veřejnost bývá velmi často znepokojována zprávami o možnosti vzniku nedýchatelné atmosféry, o zvyšování mořské hladiny (toho se děsí především přímořské státy), o změnách ve složení organismů na Zemi. Velkou pozornost těmto zprávám věnují především masové sdělovací prostředky novinami počínaje a všelijakými sociálními sítěmi dnes konče. A tlumočí s oblibou především různé katastrofické scénáře, neboť strach je silná zbraň a dává leckdy zapomenout i na problémy všedního dne, které lidi trápí mnohem více, a uvolňuje ruce politikům k mnohdy velmi nepopulárním krokům vůči lidem. Tak klimatickou hysterií někdy velmi cílevědomě ovládají masy.

Přitom autoři těchto představ vývoje života na Zemi (včetně lidské společnosti) zcela zapomínají na to, že geologická doba, v níž žijeme, tedy čtvrtohory (neboli kvartér), se celá vyznačuje dramatickými zvraty podnebí, které mnohokrát postihly celou Zemi. A právě v mírném pásmu severní polokoule vedly vždy k hlubokým změnám celé živé přírody, ať již jde o kolísání ročního průměru teploty v řádu 10–15 °C, nebo vlhkosti, či dokonce o rozložení pevnin a moře.

Vždyť ještě před 18 tisíci lety se okraj severoevropského zalednění nacházel v prostoru Berlína a hladina světového oceánu ležela nejméně o 120 m níže než dnes. Tolik vody bylo vázáno v ledovcích. A před 120 tisíci lety? To byl u nás roční průměr teplot o 3–4 °C vyšší než dnes a Skandinávie (i s Finskem) tvořila ostrov obklopený mořem. Během pouhých dvou tisíciletí na rozhraní zatím poslední doby ledové a doby poledové, v níž se utvořila současná lidská civilizace, se u nás zdvihla teplota o 10–12 °C. A mnohonásobné opakování tohoto procesu je známo i ze starších klimatických cyklů. Studium těchto přírodních klimatických změn nám dnes může poskytnout i cenné poučení do blízké i vzdálenější budoucnosti. Už jenom proto, že čtvrtohorní výkyvy podnebí jsou dnes dostatečně doloženy poznatky z živé i neživé přírody.

Vezmeme-li katastrofické scénáře, tak z nich se obáváme především oteplení naší planety. Konkrétně se uvádí, že v našich zeměpisných šířkách dojde ke zvýšení teploty o 3–4 °C, což bude mít neblahý vliv nejen na rostlinné a živočišné druhy, na neživou přírodu, ale především na naši, rozuměj lidskou, společnost. Toto zvýšení teploty odpovídá odhadům z klimatických optim dob meziledových, především té poslední, která měla podstatně teplejší léta, než jsou léta současná. Proto k nám pronikly organismy, které dnes žijí třeba v jižním Rumunsku, v Srbsku a ještě jižněji na Balkánu, nebo z jihozápadní Evropy. Některé dřeviny, třeba cesmína, naopak ukazují na mírnější zimy, než jsou ty naše. A byly také větší srážky. Ale tyto výkyvy počasí se objevovaly i v době poledové, blízko k předělu letopočtů. V té době už byly přírodní poměry značně ovlivněny člověkem, někdy natolik, že už se ani nestačily vyvinout přirozené lesní ekosystémy. Přesto však se lidské společnosti na našem území nejen udržely, ale úspěšně rozvíjely. Teplotní extrémy, tedy toho, čeho se nejvíce bojíme, byly relativně vzácné a jejich zmírňování má především na »svědomí« větší rozsah moří a jeho blízkost k takzvanému vnitrozemí. Blízkost moře přispívala nejen ke zmírnění zim, ale i k ochlazování vysokých letních teplot, takže i výrazné zvýšení průměrné roční teploty nebylo provázeno velkými extrémy.

Dalším strašákem je vyhynutí řady druhů organismů. Opravdu se organismy nedokážou přizpůsobit a vyhynou, neboť se nepřizpůsobí změnám podnebí? V nedávných dobách se často střídaly doby ledové a meziledové. Bylo těch střídání mnohem víc, než jsme se učili ve škole. Někdy takové změny přicházely po jednotkách tisíců let. Například ještě před 18 tisíci lety svíral severní Evropu pevninský ledovec. Dosahoval po Berlín a také končil nedaleko našich severních pohoří. Jeho jižní okraj je dobře patrný v podobě vysokého valu v jižním Polsku nedaleko Vratislavi. A už za necelé tři tisíce let ledovec téměř přestal existovat a rychlé odlednění bylo doprovázeno zdvihem mořské hladiny, která zatopila mnohá území, obydlená předtím nejen zvířaty, ale i člověkem. Pod vodou se ocitlo spojení mezi britskými ostrovy a Evropou a mnohé tehdy přímořské kraje jižní, západní i severní Evropy. Pravda je, že tehdy vymizeli z Evropy mamuti, srstnatí nosorožci, veledaňci a další nápadné druhy živočichů. Ovšem uvolněná místa zabíraly druhy, migrující z jižní Evropy a z přilehlých koutů Přední Asie a severní Afriky. Projdeme-li pak nálezy fosilní (vymizelé) fauny a flóry a porovnáme-li její různorodost s dneškem, zjistíme, že tato různorodost nijak výrazně nepoklesla a že většina druhů ledové doby přežila a dokázala se přizpůsobit novým podmínkám. A vymizelé druhy? Ty byly většinou nahrazeny nově přicházejícími druhy od jihu. Zvláště u nás, kdy české země ležely v pásmu lemujícím ledový štít a tvořily leduprostý koridor mezi východem a západem. Proto se také u nás setkáváme často s druhy, které zde mají své nejvýchodnější, či nejzápadnější rozšíření a svou pestrostí přírody často nemají v Evropě obdobu.

Ano, za doby ledové byly pokryty většinou sprašovou stepí či sprašovou lesotundrou a jen ve vysokých horách se zde rozkládaly mrazové pustiny a horské kamenité hole. V době meziledové a i poledové se zde rozkládaly teplé smíšené lesy s ostrůvky skalních stepí (hlavně v Povltaví a Poberouní a jen vysoko v horách se nacházely smíšené a jehličnaté horské lesy a alpinské hole (Krkonoše, Šumava, Hrubý Jeseník a karpatská pohoří). Až příchod velkých lidských společností změnil tyto mnohokrát opakované změny.

Jak je vidět, sama příroda nám v nedávné minulosti nabídla řadu dokladů o změnách klimatu a jejich dopadu na přírodu jako celek, která se zatím vždy dovedla celkem úspěšně vypořádat i s drastickými změnami podnebí. To nás opravňuje k určitému optimismu i do budoucna. Nelze ovšem zapomínat, že v přírodě i bez rušivých zásahů člověka opětovně docházelo k dramatickým změnám, jejichž dopad na dnešní, tzv. civilizovaný svět si lze sotva představit. Přirozený klimatický rozvoj pokračuje i dnes a je otázkou, do jaké míry (ať kladně či záporně) ho dokáže ovlivnit lidská činnost. Ukazuje se však, že přirozené změny člověk příliš ovlivnit nedokáže.