Víte, jaký je to pocit vypustit z vlastních rukou vyléčenou sovu do volné přírody? Zažít tajemnou romantiku orchidejové louky při západu slunce, pořídit si selfie s ještěrkou, strávit den s drsným záchranářem divokých zvířat nebo mít na jednom ze zachráněných míst ukrytou vlastní lavičku? Můžete to zjistit. Přispějte dobrovolníkům z pozemkových spolků na kosy a pily a kromě zážitků si odnesete i dobrý pocit a netradičního cestovního průvodce po přírodně cenných lokalitách.
Vrtá vám hlavou, proč ochránci přírody potřebují kosy a pily? To jako kácí stromy a keře? Vždyť přeci les je ta nejsprávnější příroda a jakýkoli zásah je „proti přírodě." Není. Ne vždy.
Klíčovou otázkou je, co že to vlastně ta „příroda", kterou se snažíme chránit, je. Je to divočina, do které člověk vůbec nezasahuje, a nebo je to krajina plná květin, ptáků a hmyzu? Mnohdy (ne vždy!) je totiž divočina s druhovou rozmanitostí v rozporu.
Je určitě správné nechat některé místa, ať si tam „příroda hospodaří" po svém. Nejen proto, že některé velmi vzácné druhy jsou svým životem vázané právě na takováto bezzásahová území, ale i z hlediska morálního, z důvodu určité pokory. Právě od toho jsou mimo jiné zřizovány národní parky, ale zajímavé je i pozorování tzv. nové divočiny, tedy přírodních procesů probíhajících na lidskou činností zdevastovaných místech, jako jsou například výsypky.
Pro většinu středoevropské krajiny toto však není cesta. Její krása a bohatství je právě v tisíciletém spolupůsobení přírody a člověka. V biotopech, které jsou výsledkem tohoto spolupůsobení a které bez pravidelné činnosti člověka nemají šanci přežít. K druhově nejbohatším biotopům naší krajiny patří louky a biodiverzitu zvyšuje množství různých lemů a přechodů mezi různými biotopy; tedy prvků typických pro kulturní krajinu před příchodem zemědělské velkovýroby.
Lidé se často ptají, jak je to možné? Co všechny tyhle druhy dělaly před tím, než přišel člověk? To je poměrně složitá otázka, o které se vědci již desetiletí přou a byly o tom napsané stohy různých prací. Stručně shrnuto: před příchodem člověka vypadala krajina střední Evropy úplně jinak. Působily tu dnes již vesměs vyhubení velcí býložravci, řádily dnes nepředstavitelné požáry či jiné „kalamity"... A hlavně – na mnohá místa přišel člověk dříve než les, uchovává tedy svojí činností dávnou paměť krajiny.
Bez pily to někdy nejde
Budoucí výzkumy mohou přinést ještě nejedno překvapení a nejednu převratnou teorii, proč tomu tak je. To, že rozumná činnost člověka udržuje v krajině vysokou biodiverzitu, je však nesporné. Smutným důkazem budiž nedávná historie, kdy státní ochrana přírody (nejen naše; podobným vývojem si prošla bezmála celá Evropa) prosazovala tzv. konzervativní ochranu přírody, tedy zastavení jakéhokoli obhospodařování vzácných lokalit. Což vedlo ke zničení či vážnému ochuzení mnoha přírodních rezervací. Z květnatých luk, stepních strání a cenných mokřadů se staly neprostupné porosty šípků, hlohů a trnek, husté lesíky olší, jasanů a vrb (v ještě horším případě akátů) nebo nekonečné rákosiny či třtinoviště, kde již původní předmět ochrany kolik let nikdo neviděl. Případně přežívá jen v nepatrných zbytcích; a pak právě k jeho záchraně nastupují pily, sekery a křovinořezy.
Někdy to prostě bez pily nejde. Pila je ale krajní řešení, které napravuje nějakou chybu minulosti, snaží se zvrátit stav, vzniklý tím, že krajina je postupně lidmi opouštěna. Za normálních okolností pily netřeba, stačí kosa a hrábě, případně stádo ovcí či koz (alespoň co se travinných biotopů týče; péče o nížinné lesy je ještě jiná kapitola a do té bych na tomto místě raději nezabíhal).
Možná si řeknete, proč o tom píši zrovna sem; vždyť právě na tomto serveru se v minulosti objevilo na podobná témata mnoho fundovaných článků a tak toto vše čtenáři Ekolistu nejspíš dobře vědí. No, ono nestačí vědět, nutné je také občas něco udělat.
O stovky hektarů přírodně cenných biotopů se u nás starají tzv. pozemkové spolky; dobrovolná občanská sdružení, která si takové lokality od vlastníků pronajímají či rovnou kupují, aby mohly své víkendy trávit prací, za níž jedinou odměnou je často právě jen ten vykvetlý koniklec, poletující modrásek či hnízdící bekasina. Dobrovolnicky ale nelze zvládnout všechno, s managementem lokalit souvisí i nákup vybavení, pohonných hmot, doprava a další náklady... A veřejné prostředky využitelné na management cenných, zejména státem nechráněných lokalit (zejména tzv. krajinotvorné programy či různé krajské dotace) jsou neustále omezovány; vedle toho mnohdy spojeny s neadekvátními zásahy nekompetentních úředníků. Proto se pozemkové spolky snaží sehnat peníze na údržbu svých lokalit i jinými cestami. V současné době například kampaní na portálu Hithit.
JAN MORAVEC
