Vybalancovat optimální kompromis mezi zemědělským a obecně lidským podnikáním v krajině a rozumnou ochranou životního prostředí se v našich zemích dlouhodobě nedaří. Výjimkou není ani současný ministr životního prostředí Richard Brabec. Se zveřejněním jeho nominace na post hrozil jistě mnohým zeleným aktivistům srdeční kolaps, praxe však ukazuje, že je v mnoha ohledech „zelenější než zelení”, píše Petr Havel.

Zejména v minulém století, ale i řadu let na počátku tohoto století byl stav prostředí, ve kterém žijeme, ostentativně přehlížen a systematicky zhoršován, i prostřednictvím přístupu k příslušným legislativním pravidlům a pojmům zakotveným v zákonech i vyhláškách. I když to jistě není nejpodstatnější, je docela ilustrativní, že ještě nedávno bylo zvíře v našich zákonech schováno pod výrazem „věc”.

Tento přístup se ale časem velmi výrazně změnil zejména pod tlakem světové a evropské zelené lobby, která ve své podstatě postavila onu „věc” nad rozumné soužití člověka s přírodou a prosadila biopaliva a obnovitelné zdroje energie, ústící do nevhodné struktury porostů na zemědělské půdě a nekonečných ploch fotovoltaických článků, které vytáhly, vytahují a ještě dlouho vytahovat budou z kapes celé společnosti nesmyslně velké množství peněz. Téměř všichni vědí nebo alespoň tuší, že ani jeden z uvedených přístupů není vhodný – poučení ale, zdá se, nepřichází.

Celý článek si můžete přečíst zde.