Alexander TOLČINSKÝ, moderátor

K nejnovějšímu vývoji kolem Národního parku Šumava se ve své analýze věnuje Václav Vlk starší.

Václav VLK starší, komentátor

Přijedou revizoři, a to přímo z Bruselu. Na základě dopisu ekologických organizací. O tom, jak prý se špatně staráme o Národní park Šumava. Ne v tom směru, že bychom nechávali Šumavu uschnout a zničit tento zelený klenot střední Evropy. Naopak. Přijedou nás zkontrolovat, zda dodržujeme ta nejpřísnější ekologická pravidla. Co jsou údajně jediná schopná zachránit tu čistou a jedinečnou divokou přírodu, která je naším cílem. Tedy jejich cílem. Jaký je dosavadní výsledek tohoto nevídaného ekologického experimentu na krajině a lidech? Na první pohled se jeví velké části obyvatel Šumava v podobném stavu, v jakém byly na konci normalizace Krušné hory. Mnozí jsou doslova zděšeni tím, co vidí. Ale jak nedávno prohlásil jistý náměstek ministra životního prostředí, je to jen proto, že „lidi nechápou současný stav, protože jim nikdo předem neřekl, že národní parky budou zpočátku hnusné”. Národní Park Šumava má velikost 68 tisíc 64 hektarů, celá Chráněná krajinná oblast pak 99 tisíc 624 hektary. Pro představu, Praha má velikost 49 tisíc 605 hektarů a na jejím území žije 1 milion 200 tisíc obyvatel, je tedy jen málo menší než Národní park Šumava. Pánové Tomášek a Pavelka z Lesnické fakulty z ČVUT na základě snímků z družice LANDSAT 5 uvádějí, že zničené a nevratně poškozené porosty v I. zónách a v bezzásahovém území, s centrem na Modravě, mají rozlohu 1003 hektary. Napadené porosty udržitelné při včasném zásahu mají 1016 hektarů, což však ekologisté zásadně odmítají. Porostů se sníženou vitalitou, navíc oslabených kůrovcem, je 2 tisíce 958 hektarů. Což je celkem 5 tisíc 4 hektary. Tedy necelých deset procent parku. Zastánci „divoké přírody” však požadují, aby jádrová oblast měla rozsah 39 procent plochy Národního parku Šumava. Což jejich odpůrci chápou jako ohrožení celkem 27 tisíc 256 hektarů Šumavy. Český biomonitoring uvádí na svých webových stránkách, že horské klimaxové smrčiny, tedy původní šumavský ekotyp smrku, je v partiích nad 1100 metrů, kde tvoří většinu stromů, drasticky poškozený kůrovcovou kalamitou. Odborná klasifikace a mapa celého parku, která ukazuje místa a směry poškození, odhaluje zřetelně patrné poškození lesa i za hranicemi parku a státu. Po dvaceti letech „odborné péče” ekologistů vypadá tedy Šumava podobně, jako Krušné hory v sedmdesátých letech 20. století. Dodnes se z toho Krušné hory vzpamatovávají. Nejde jen o stromy. Pahýly uschlých stromů nezadrží vodu. Sníh na jaře rychle roztaje a voda odteče. Objeví se introskeletová eroze, tedy převážně vertikální propadávání a odplavování organických i anorganických půdních částic půdy lesa a vytváření kamenitých holin, na kterých nic neroste. Na některých, hlavně slunných lokalitách, se eroze objevuje dokonce již v první fázi odumírání lesního stromoví. Pokud na takové ploše dojde k rozpadu stromového patra, to česky znamená vykácení či uschnutí stromů, dojde vždy k další degeneraci porostů. Na existenci tohoto jevu je vázán specifický typ primárního bezlesí, jak píší Vondrák a Prach ve své práci z roku 2006. Krušné hory, zničené sírou a mnohde ponechané léta jako mrtvé lesy, jsou dodnes důkazem následků bezlesí. V Krušných horách na holinách během několika let zmizely mnohé prameny a lesní potoky. Totéž se dnes děje na Šumavě. Prameny Vltavy vyschly, což je nevyvratitelný fakt a neuvěřitelná národní ostuda. Mnohé kdysi mokré louky jsou jako mlat a celé plochy lesů s mrtvými stromy vypadají jako Sibiř po dopadu tunguzského meteoritu. V místech blízkosti bezzásahového Polomu, U Lesné a u Ždánidel a u lesa Laka vznikly obrovské holiny. Stav Šumavy se dá označit jako ekologická přírodní pohroma, jak tvrdí šumavské obce. Na neustálý tlak aktivistických skupin odpovídají milovníci tradiční Šumavy založením občanského sdružení „Zachraňme Šumavu”. To veřejně vyhlašuje ekologisty za zločince, kteří jsou zodpovědní za devastaci Šumavy. Konkrétně vyjmenovává vědce, politiky a členy ekologických neziskovek, kteří se podle nich podíleli na destrukci ekosystémů Šumavy. Předkládají veřejnosti údaje o tom, kolik desítek a stovek milionů zelení aktivisté a na ně napojení vědci dostávají od státu. Vyrobili a vystavili dřevěný panel s těmito informacemi na Bučině, u hotelu Alpská vyhlídka. Na svých webových stránkách ukazují drastické fotografie zdevastovaných lesů. Protestují i v Bruselu, prozatím marně. Ekologičtí aktivisté cítí tlak, očekávají však, že je komisaři z Bruselu pochválí a doporučí v praxi pokračovat. Lze to předpokládat. V době, kdy má Brusel problémy na všech stranách, semkli se úředníci kolem svých věrných a neuhnou ani o krok až do těch smutných konců. Když zvítězí místo zdravého rozumu ideologie, a je jedno, jaká, je to vždy špatně. V Krušných horách i na Šumavě bude podle předpovědí odborníků trvat ještě sto až tři sta let, než se původní lesy obnoví. Třistaleté smrky rostou prostě tři sta let. A nashromáždí se opět spodní voda. To, jak se zdá, je ovšem mnoha zastáncům „pravé přírody” jedno. Za naprostou ztrátu soudnosti pak považují mnozí arogantní prohlášení, že vše, co se teď děje na Šumavě prospěje a že se určitě zase zazelená. Za sto nebo sto padesát let. Jen pro představu. Před sto lety jsme byli součástí Rakouska-Uherska, které žilo v míru a blahobytu a nikdo netušil, že za dva roky začne světová válka. A tři sta let staré smrky, které zahynuly na Šumavě v současné kůrovcové kalamitě, začaly růst v roce 1712. Tehdy se stal Petrohrad hlavním městem Ruska a vládl tam Petr Veliký, Karel VI. Habsburský vládl Rakousku i nám a Evropu sjednocovala Svatá říše římská lidu německého. A třistapadesátiletý smrk, z něhož jeden řez, takzvaný koláč věnovali šumavští nedávno prezidentu Klausovi, začal růst v roce 1662. V tom roce 13. února zemřela Alžběta Stuartovna, anglická princezna a česká královna, manželka „zimního krále” Fridricha Falckého. U nás v té době panovala silná rekatolizace, označovaná Jiráskem jako doba temna. Podíváme-li se na to ve správné perspektivě, uvidíme tu bohorovnou ješitnost ekologických plánovačů budoucnosti. Z tohoto hlediska je to vlastně jedno, co nám nakonec ti bruselští ekologičtí revizoři sdělí.

Alexander TOLČINSKÝ, moderátor