Tak máme tu naši Zahrádku zarostlou lesem nejvíc, jak kdy byla. Hurá?

Jen jedna fotografie tohoto druhu za všechny (jedna proto, že všichni máme oči a můžeme vidět, co se v našich lesích děje). Cedule v popředí označuje přírodní rezervaci...

Předmětem diskuze s lesníky není objem vytěženého dříví, ale způsob, jakým se těží. Holoseče nemají v 21.století v civilizované zemi co dělat. Je to, jako by v České televizi bez přestání vysílali Azimut, Pionýrskoou vlaštovku či Nedělní chvilku poezie, bez ohledu na to, že doba se změnila. Tak i čeští lesníci stále hospodaří v socialistickém duchu, bez ohledu na to, že moderní lesnictví se dávno obrátilo k probírkové těžbě s ponecháváním výstavků, bez ohledu na to, že je to pro naši krajinu již dále neúnosné.

Smrkové plantáže, jimiž je naše země přehlcena, nejsou ničím jiným, než monokulturním polem na dříví, jehož kvalita značně pokulhává za kvantitou. Mnohem cennější jsou bučiny - však také mizí závratným tempem. Co je nahradí? Vsaďme se - opět suché kmeny smrků.

Lesů je mnoho. Je jich příliš. Zahrádka má být prosvětlená, pestrá, od každého něco. Žijeme v kulturní krajině, námi pozměněné, často zcela nově vytvořené. Má to být krajina lesů, ale i různorodých políček, luk, rybníků, remízků, hájů...

Před kolonizací člověkem byla naše zem jedním velkým hvozdem. Smrky rostly pouze v horských oblastech (krásný smrkový prales můžeme obdivovat např. v Údolí Bílé Opavy v Jeseníkách) nebo na některých podmáčených lokalitách ve vnitrozemí.

Z nedozírného a téměř souvislého "moře" lesa vystupovaly jen nepatrné ostrůvky původního bezlesí - nejvyšší vrcholky Krkonoš, Jeseníků a Králického Sněžníku. Nic víc.

Náhorní pláně pohraničních hor - to je místo, kde je smrk doma.

Středním polohám vévodí buk. Tedy alespoň teoreticky. Měl by vévodit, je to jeho přirozené prostředí. Takhle nějak si představuji les, který na našem území kdysi rostl (Buky u Vysokého Chvijna, zbytek původního pralesa).

Totéž místo, o pár let později. Nejstarší stromové patro je ve stádiu rozpadu - jev v našich lesích už zcela vzácný. Přitom právě rozpadající se kmeny starých stromů jsou nejdůležitějším zdrojem života celého lesního ekosystému, jejich ztrátou ztrácíme les samotný.

I tato, mnohem mladší, bučina je krásná. Podíváme - li se ale pozorněji, všimneme si, že stromy jsou vesměs stejnověké, a že v podrostu, který vlastně neexistuje, zcela chybí malí semenáčci. Na vině je přemnožená vysoká zvěř, která sežere i ten poslední výhonek mladého stromku.

Znovu prales, tentokrát v Železných horách. K bukům se zde připojují také jedle a javory.

Ukázka nádherného smíšeného suťového lesa v NP Podyjí. Sem lesníci 40 let nesměli a je to na první pohled znát. Dub, habr, lípa, javor, buk, dřín, jasan...

Kromě alpinských holí na nejvyšších vrcholcích hor se historické bezlesí udrželo jen na několika exponovaných místech, nejčastěji na skalách nebo rašeliništích. Křivoklátské pleše k těmto lokalitám patří. Na tomto místě prokazatelně nikdy v minulosti les nerostl.

Člověk krajinu odlesnil. V některých epochách dokonce téměř zcela: pro klestí se chodilo vysoko do hor a například Křivoklátsko má svůj název odvozen rovněž od zoufalé "těžby" nekvalitních, pokroucených, křivých kmínků stromů, jimž nebylo dopřáno vyrůst. Les se udržel jen v těch nejnedostupnějších polohách. Nahradily jej pole a pastviny.

Taková byla naše krajina po dlouhá staletí. Zemědělská, pastevecká. A téměř bezlesá. Dnes z této krajiny zbývá už zase jen malý kousek, třeba jalovcová stráň na Svratecku. Les se vrátil, ale tak nějak úplně jiný, cizí.

Přesto, že zbylo jen málo z původní krásy hvozdů, ničíme nenávratně dál. Lužní lesy při soutoku Moravy a Dyje byly za posledních 15 let doslova zdecimovány, celému odbornému světu navzdory.

Naši předkové přitom uměli krajinu a její bohatství využívat s takovým citem a rozumem, že se dnes ani nechce věřit tomu, že by snad vývoj směřoval kupředu. Ctili stanoviště, to znamená, že tam, kde býval luh, který vykáceli, vrátili znovu luh. Třeba v podobě košíkářských vrb. Dopad na životní prostředí, ačkoli ten pojem nebyl ještě vynalezen, tak byl minimální.

To, co dnes vnímáme jako malebné, je jen torzem někdejšího půvabu a funkčnosti krajiny. Mezi pásy křovin na obrázku byly ještě před šedesáti lety úzká políčka, každé osázené jinou plodinou. Les na protějším svahu byl poloviční. Tam, kde je dnes jeho nejtemnější část (nad budovami v pozadí), bývala kdysi obecní pastvina plná květů.

...a tam, kde dřív bylo pole, dnes roste tráva. Nikdo ji ale nekosí, nic ji nespásá. Během několika málo let sem nalétají keře a za dvacet let bude zase o kus toho "lesa" navíc. Pro statistiku dobrá věc.

Výhled z lesa do kulturní pouště. Zcelením polí zanikly staré cesty, aleje, kapličky, boží muka... zanikly pomístní názvy, zmizela zastavení, smazaly se dávné průhledy... Krajině byla implantována ztráta paměti na sebe samou. Kam může dojít člověk, který pochází z krajiny, jež ztratila svou tvář?

Niva Úpy. Také lidský výtvor. Proč v té louce nechávali stát stromy? K čemu jsou ty solitéry dobré? Primárním zájmem hospodáře bylo mít co největší plochu na sečení trávy... a přesto přírodě nevyrval vše, co mohl. Nezastavil jej zákon o životním prostředí, ale vlastní rozum, vztah k rodné hroudě, intuice, zkušenost předků, před kterou nezavíral oči.

Zase pěkný obrázek... ale: křoviska, od kterých je snímek focen, jsou bývalou výslunnou pastvinou, známou bohatým výskytem orchidejí. Rovněž bývalým. Z pavučiny remízků a mezí zbyl jen malý ocásek uprostřed.  Koruny stromů v pravé části fotografie ukrývají prameniště. Dřív tam ke studánce chodili lidé, posedět pod staré vrby. Dnes nálety znemožňují pramen byť jen zahlédnout a pokud se jimi proderete, čeká vás nemilé zjištění: melioruje se stále; letos tam byla vyhloubena meliorační strouha tak brutálním způsobem, že by se chtělo plakat. Kdo herdek žije v těch vesnicích, že si to nechá líbit?!

Po zkušenostech s českými lesníky jsem dal na modlení. Modlím se, aby pochopili, že lesy nejsou jejich, ale naše. Že můžou těžit klidně i víc, než chtějí, ale nesmí zapomínat na to, že jsou HOSPODÁŘI, že jsme jim svěřili do péče naše lesy, které mají i jinou hodnotu, než jen ekonomickou. Dnes, kdy už jasně vidíme, že jsme prožrali budoucnost, že se naplňují ty nejčernější scénáře o krizi západního světa, kdy už se vlastně jen čeká na to, až se to celé zbortí, si stále pod sebou tu větev řežeme. Víme, jak bychom měli s lesy nakládat, víme že dnešní způsob těžby trvale nebo na několik generací mění kvalitu lesa i jeho půdy, víme, že to nemá s udržitelným rozvojem lautr nic společného, a přesto si nedáme pokoj.

Žijeme v krajině, která je nejlesnatější za posledních x staletí. Svědčí to o jediném: o fatálním úpadku naší bdělosti, o ztrátě historického povědomí, o lhostejnosti a bezohlednosti vůči sobě samým i našim dětem, o ztrátě schopnosti pečovat o naši zem, pěstovat ji. Už není v Čechách (a na Moravě) hospodářů, jsou jen těžaři.

Samozřejmě, že nelze všechny lesníky házet do jednoho pytle.

Ačkoli to tak z textu možná nevyznívá, jsem optimistou. Vidím kolem sebe víc a víc lidí, kteří mají touhu (potřebu) vrátit se ke kořenům, začínají sami hospodařit, snaží se svou prací do krajiny vrátit její kouzla: staré pěšiny, aleje, sady, pastviny, tůně... a přírodě blízké lesy.