PhDr. Ivan RYNDA, sociální ekolog
--------------------
Já si myslím, že Šumava je 25 let po pádu železné opony v docela kritické situaci, v níž se naštěstí objevuje několik šťastných ostrůvků, kterým se daří líp. Jedním z těch ostrůvků jsou Prášily. Prášily mají celou řadu dobrých podmínek k tomu, aby se dál rozvíjely udržitelně. Je tady dobrý starosta, okolní krajina, ale i samotná obec je relativně neponičená, zachovalá a není zhyzděná různými apartmány nebo dalšími stavbami. A je tady typický ostrůvek akčních, opravdu pracovitých lidí, kteří dávají výborný příklad a kteří slibují přitáhnout do hry ostatní lidi. To je paní tanečnice Eva Blažíčková a pan architekt Ivan Adam, kteří tady už sami něco vybudovali a dali tak dobrý příklad. Ten příklad jako základ spolu s místním starostou, který jim fandí a který s nimi skutečně drží basu, může přitáhnout i ostatní lidi.
Akad. arch. Ivan ADAM
--------------------
Vloni když pan Škoda v Budějovicích připravil tuhle tu věc, tak jsem se na ní dostal poslední den a když jsem jí viděl, tak mi bylo úplně jasný, že to potřebuje jít sem, protože Caminada vyrostl, narodil a vyrostl v selský rodině v malý vesnici v horách. Vyučil se truhlářem, tesařem, šel do světa, vystudoval vysokou školu a když se potom rozhodoval, jestli se věnuje teda byznysu a bude dělat architekturu v uvozovkách velkou a bude vydělávat prachy, anebo jestli se vrátí do svý rodný vesnice a pokusí se svojí prací nastartovat nějakej proces, kterej by vedl k znovuoživení toho místa, no tak zvolil tohle to, že jo. A teď na tom začal pracovat, že jo, na konci 70. let a vlastně dodneška na tom pokračuje, že jo. Společně, to je důležitý, prostě to je, to není jako že architekt přijde a něco navrhne a teď všichni se sedněte na prdel a je to, prostě pokud k tomu nepřijdou společně k tomu řešení, tak to není dobrý. Sice vypadáme jinak, jsou tady jiný kopce, ale prostě jsme v horách, jsme malá vesnice a potýkáme se téměř s identickými problémy, jako ten /nesrozumitelné/ v 70. letech, že odsud odcházejí lidé za lehčím živobytím, my tady třeba navíc teda máme národní park, tudíž se musíme vyrovnávat s nějak tím vztahem k tomu, co stejně není dobře prodiskutovaný za celou dobu národního parku prostě, o smyslu národního parku a co to je a proč se tady nevede debata? Tady se vždycky vede nějaká nátlaková akce a tím to končí, takže prostě ..., a když potom se musí řešit problém, tak už je pozdě, že jo, protože všichni ho vnímaj, jako že buďto já zvítězím nebo zvítězí ten druhej. To je pozdě a prostě když se ta debata nevede, tak jsme se pokusili tou výstavou teda začít teda zpožděně, ale přece jenom nějak tu debatu.
osoba
--------------------
Co mě nejvíc fascinuje tady na Caminadovi, tak je to to, že to na první pohled a poslech a přečtení vypadá jako ryze intelektuální teoretický konstrukt, ale že to není konstrukt, je úžasný, že se to prostě podařilo a že se ty lidi přestanou stěhovat a že tam chytěj tu orientaci, protože co je tady to, to, to, to vysídlení? To není jenom vysídlení jednoho etnika, tady vlastně ta země ztratila svou paměť a ztratila svou orientaci, ale to rozpomínání by nemělo být na švýcarské rozpomínání, kde mají úplně jinou prostě, tisíciletou tradici a tady když budeme rozpomínat, musíme holt rozpomínat i na to nepříjemný, co tady bylo a z toho stavět ty kamínky tý paměti.
osoba
--------------------
Tady spousta lidí spolu celej rok nemluví. Existuje jenom nepatrný situace, kdy se to změní. Jedna z mála z nich je, když se staví májka. Tady se staví májka ještě tradičně, to znamená na jedné straně stojej chlapi s tyčema, který to zvedaj s vidlema, a až se dostane do určité polohy, tak se začíná z druhé strany tahat lano. A musím říct, že mě spousta lidí nezdraví, ale při té májce prostě najednou stojím vedle chlapa, kterej na mě celej rok nepromluví a taháme za jedno lano a najednou je ve vzduchu úplně něco jinýho. Nová situace a najednou prostě jako kdyby to všechno špatný neexistovalo, ale trvá to jenom tu chvíli, co spolu taháme to lano. Takže společný konání. Musíme to táhnout tu káru furt.
osoba
--------------------
Člověk přijde, myslí si, že je chytrej dost a pak podle toho dělá. No a časem zjistíte, že toho spoustu nevíte a čím jste tady dýl, tak tím člověk má ten pocit intenzivnější, takže dneska toho vím víc, ale nevím, jestli toho vím dost, no. Prostě dělal bych to určitě jinak.
redaktorka
--------------------
Vy jste tady měli nějakou instalaci k Národnímu parku Šumava a někdo to rozmlátil sekerou?
Akad. arch. Ivan ADAM
--------------------
Jo, to byl takovej komentář. To jsem tady udělal takovou, takovou skulpturu dřevěnou, která trošičku měla připomínat rozcestník a kamarád si dal tu práci, Tomáš Hauzr, že vyhledal citáty autentický jak pana Stráskýho, tak citáty z Josefa Váchala a já jsem je jenom postavil proti sobě, protože to nebylo jako agresivní. Jako takže ten konec byl přímo symbolickej, no. Já jsem přišel nepřipravenej jako co mě, co nás tady čeká jako po lidský stránce. Říkal jsem naprosto otevřeně všechno, co se mi honilo hlavou, no což zcela jistě nebylo taktický a možná že to někdy nebylo ani slušný, protože jako to mohlo některý lidi urážet, nicméně nevzal bych z toho ani slovo zpátky, prostě jenom to prostě bylo hloupě a v blbou chvíli řečený, a to jsem si zadělal tak, že to si neodpracuju do smrti. Matka mý ženy sem jezdila jako malá holka za první republiky do prášilský papírny ke svý tetě. A až do roku 89, kdy se sem nesmělo, protože tu byl vojenskej újezd, tak jsme o tom jenom od ní slýchávali, jaký to bylo a kdo sem jezdil a prostě tak. Takže v roce 91, když tu končil vojenský újezd, no tak ještě byly na silnici závory, už jsme se sem běželi podívat, protože jsme do tý doby chodili jenom po vysokým hřbetu, že jo, kam se mohlo. No a přišli jsme sem a vypadalo to tady docela děsivě, teda musím říct. Tak jako moc si z toho nepamatuju, byly to spíš děsivý zážitky. Měl jsem takovej pocit, jako kdyby tady právě končila válka nebo prostě totálně vybydlený území, všechno napůl opuštěný, zarostlý, třeba teď, co dnes vykopáváme ty zbytky pivovaru ze země, že jo, tak tam rostl les.
PhDr. Ivan RYNDA, sociální ekolog
--------------------
Ta záměrná paměť, záměrná památka, to, co krajině za železnou oponou strašně chybí, je něco, co se musí vytvořit, aby se kolem několika takových bodů začalo tvořit dobré lidské společenství, které se díky té osobitosti krajiny i architektury v ní dokáže s tím místem ztotožnit, dobře se tam zorientuje a bude tam cítit svůj domov. Když se v krajinné ekologii bavíme o krajinné paměti, máme tím na mysli vlastně dvě věci - krajinu samotnou tak, jak se do ní otiskl člověk, ale máme tam vždycky na mysli i aktéry, kteří si pamatují. Jsou to věci a jsou to lidé. Na Šumavě chybí oboje. Místo původních obyvatel, které jsme vyhnali, jsou tady velmi často náplavy, jak jim říkají místní lidé, ne já, anebo taky lidi, kteří jsou sice výborný, ale nejsou z místa. A s těmi místními se sžívají těžko. A druhá věc, která tady chybí, chybějí tady ty drobné, ta drobná svědectví, ty drobné prvky kulturní paměti v podobě smírčích kamenů, božích muk, křížků na mezích a podobně. To je právě to, co se pokouší pan architekt Adam rekonstruovat, jak ty věci, tak v podobě dobrého lidského společenství najít ty správné lidi, kteří by se s krajinou ztotožnili a znovu s ní dohromady začali pracovat, žít a cítit.
osoba
--------------------
Měl by tady bejt farář, ale to už je jako ideální představa, to už dávno nebude. Dobrej starosta, dobrej farář a dobrej kantor prostě a dobrá hospoda. A dobrá hospoda. To jsou čtyři věci a z toho se dá postavit úplně všechno. Tak sedíme v zárodku něčeho, co asi nikdy nebude hospoda, ale co by tak mohlo fungovat, že jo.
Libor POSPÍŠIL, starosta
--------------------
Podle mě bez místa kostela ta vesnice není úplná. Místo kostela, když v tomto případě ještě žádný kostel není, jenom obrysy základů, tak je to jedno z míst, které patří k tradiční české vesnici, jako je škola, fara, hospoda, obecní úřad a kostel.
Akad. arch. Ivan ADAM
--------------------
V roce 58 vojáci udělali inventuru všech objektů, který v Prášilech byly, a u kostela bylo napsáno - po přeadaptaci z něj bude kulturní dům. Vedle věže, která byla v západním průčelí, byly postaveny dva záchodky, páni, dámy, a ze zákristie se udělal výčep. No, do rohu hlavní lodi se postavily dvoje obrovský kamna a když se tam dělala tancovačka, tak tři dny předtím se ve dne v noci topilo, aby vůbec se tam dalo být, že jo, když to bylo zimní období, nicméně od začátku 70. let byla patrná snaha ten kostel zlikvidovat a v lednu 79 šel do vzduchu. Takže to, co tam máme dneska dochovaný, je v podstatě linie destrukčního řezu, to znamená navrtaný otvory do zdiva s vloženejma náložema a odsud nahoru to letělo do vzduchu a posléze to bylo z větší části odvezeno do rozjezdových tankových ploch, takže v těch místech někde jsou zbytky našeho kostela. No a to, co zůstalo pod tou linií destrukčního odstřelu, tak to se snažíme teď dát dohromady. Já doufám, že do konce letošního roku to bude opravený a začínáme připravovat stavbu zvonice a nové kaple, no. Na první zvon už máme skoro vybráno, takže začneme vybírat na druhý zvon.
osoba
--------------------
Nebejt pana Adama a paní Blažíčkové, tak možná by vůbec k tomu nastartování obnovy prášilského kostela nedošlo. Tyhle ty projekty jsou jenom část smyslu, jedny z kamínků, které, doufám, někdy přinesou to, že lidé změní názor, změní pohled na věci. Třeba i mají strach změnit názor nebo nevědí nebo neprošli sebereflexí a myslím si, že bez tohoto to nejde.
osoba
--------------------
Já to chápu furt jenom jako vklad do nějakého velkého celku. Já se cítím být jako sám za sebe, ale bez vztahu k tomu celku to nedává žádnej význam. To jako si tady nebudu přece na zahrádce prostě říkat, tady je můj plot a tady to mám krásný a nazdar, že jo. Jako to mě neuspokojuje naprosto.
redaktorka
--------------------
No ale takhle to vnímá většina lidí.
osoba
--------------------
No ale to je právě ten průšvih, proto to taky takhle vypadá. Protože všichni se na vás nakonec obrátí, až když jde o ten jejich plot, až když hrozí, že za jejich plotem někdo něco začne dělat, tak potom najednou si na vás vzpomenou, ale když je to o kousek dál, tak jako to není dost důležitý. A to je velkej omyl.
Akad. arch. Ivan ADAM
--------------------
Tenhle princip bysme tady na výstavě našli asi mockrát, jo. Tak mě napadá teď asi nejhezčí, vzadu je ukázka představy horské chaty, která je v jakémsi průsmyku, který sloužil k přechodu do úplně jiné oblasti, čili poměrně významná věc. Když o tom začali debatovat, tak zjistili při té debatě, že když jí budou chtít přestavět, že asi budou muset postavit silnici, protože jinak ten materiál tam nedostanou. Caminada řekl ne a začali debatu a ta debata vyústila v to, že se dohodli na tom, že silnici stavět nebudou, aby nezničili ty souvislosti, v kterých ta chata v nepřístupném prostoru byla a všichni, kteří tam přišli, s sebou přinesli kámen, takže potom kdykoliv při další návštěvě se na tu chatu dívali prizmatem toho, jak na zádech nesli ten kámen, respektive společně ho tam uložili. No to je úplně novej vztah. To je tak strašně důležitý a já si myslím, že tenhle princip funguje, kdekoliv to můžeme přenýst, protože se mě často lidi ptají, proč Caminada tady a proč v Prášilech, tak to je odpověď na to, protože skrz tu práci začínáme mít společnou malou historii. A už máme něco společnýho, a to je docela dobrej základ pro to, abychom mohli při příletitosti, kdy se neshodneme, stavět na tom, co už máme za sebou a co máme společnýho, takže třeba když obnovujeme kostel, tak když prostě na něm s někým uložím na tu zeď kámen, tak jednak se třeba od něj, když tady žil, dovím, jak to tady vypadalo, když tady byl ten kulturní dům, anebo prostě získáme nové společné zážitky a skrz ně můžeme mířit dál. Samozřejmě že ta inspirace v tom starým sídle je, že jo, protože ono bylo postavený na nějakým principu, že jo, a to je tady totálně jako zničený a když přijedete do starýho místa jakýhokoliv, tak to tam cejtíte, takže jako hledat to, co tady chybí v tom starým, je strašně poučný. A vzít si z toho ale ne tu vnější formu, ale tu vnitřní podstatu a tu se pokusit dát do souladu s novejma požadavkama současnýho života. Potom to snad má šanci jako tady vytvořit něco, co by mohlo bejt dlouhodobě zajímavý. My jako jednotlivci, který tady něco vlastníme, vlastně něco bychom měli tý obci přinášet, a to je minimálně, že jo, to rozhraní toho soukromýho s tím veřejným, že jo, a tam by měl vznikat jakejsi poloveřejnej prostor a zároveň by měl bejt nějakým způsobem formulovanej tak, aby inicioval určitý formy setkávání. Když tady mezi sebe dám takhle kytku a ta kytka bude o trošku větší, tak na sebe neuvidíme a budeme si moct povídat každej, co chceme. Když jí dám kousek stranou, tak na sebe vidíme a stejně to je v tý architektuře. Prostě když do tý cesty postavím cokoliv, jednu věc, tak najednou trasy všech lidí se nepatrně vychýlí, změní, jo. Buďto je to k nim, k tomu přitáhne, nebo je to naopak od toho odtáhne a budou chodit obloukem, že jo. A jako vy můžete takhle vlastně nadefinovat jako lepší nebo horší vztahy a tímto způsobem prostě jako můžete strašně způsobem zasáhnout do podoby toho sídla, no. A to nevědomí, který tady panuje obecný, je děsivý. Tady je taková spousta věcí, který se dají v podstatě změnit ze dne na den a výrazně to posouvá kvalitu, takže to není otázka jako velkých peněz nebo prostě musíte to uvidět. Musíte si uvědomit, co vidíte, a potom se dají najít velice elegantní a jednoduchý řešení pro spoustu problémů. A k tomu musí bejt dobrá vůle to dělat, nekoukat se furt jenom na volební výsledky, protože za čtyři roky se v tomhle tom směru nedá udělat nic. Nakonec ten Caminada, že jo, sám přišel k tomu, že aby mohl některé věci lépe ovlivňovat, tak vstoupil do komunální politiky, že jo.
PhDr. Ivan RYNDA, sociální ekolog
--------------------
Když dovolíte, budu napřed jmenovat jednu profesi, která by na Šumavě vůbec být neměla. Jsou to lidé, kteří chtějí vytřískat kapitál i z místa, které je krásné. Vytřískat kapitál za každou cenu se nerovná poctivému podnikatelskému zisku, ten já ctím. Ale ničit něco jenom pro ten kapitál, to se na Šumavě děje bohužel velmi často, je zločin. To je tedy to, co Šumava nepotřebuje. To, čím Šumava po 25 letech trpí, je totální ztráta důvěry. Důvěry lidí ke správě, důvěry lidí k ochraně přírody a krajiny, důvěry lidí mezi sebou navzájem, důvěry lidí k Pražákům, vědcům nebo k centrální vládě. Všichni dohromady jsme to zavinili. I já. Ale myslím si, že největší vinu na tom stavu mají politikové, kteří neměli odvahu na Šumavu jezdit a neměli odvahu říct tady jasné a jednoznačné slovo.
redaktorka
--------------------
Nemyslíte, že Šumavě takovýhle koncept chybí jako celé Šumavě? A mohlo by v tom ministerstvo něco udělat? Nebo pro koho je to práce?
Richard BRABEC, ministr životního prostředí /ANO/
--------------------
Ten koncept, máte pravdu, jí chybí, ale ono to opravdu souvisí s tím, jak vznikala, jak vznikala vlastně hrozně atomizovaně, že to bylo vždycky o tom, jak, si myslím, že se to nikde nekoordinovalo, neřešilo se, jestli prostě Šumava je národní park nebo CHKO nebo takzvaně zbytek Šumavy. Kde já dneska vidím šanci, je vlastně určité zárodky nebo dneska už poměrně hodně práce je udělaná v určitém krajinném plánu, který je pod ministerstvem pro místní rozvoj. Mohl by být financován z operačního programu nového, takzvaného IROP, který je pod MMR. My jako MŽP s tím rádi pomůžeme, protože také máme v rámci správy národního parku na starosti krajinný ráz a je možné, že se blýská prostě na časy a že nějaký takovýhle koncept té Šumavy, jak by mohla vypadat v budoucnu, by mohl vzniknout, byť, jak jsem říkal, dneska už nejsme v bodě nula a řada věcí už bude asi nezvratných, ale pořád je co zlepšovat.
Pavel HUBENÝ, ředitel Správy NP Šumava
--------------------
To je těžký, že jo, protože to je věc, kdy ta správa sice má v rukou nějakou, nějaký, nějakej aparát státní správy, kdy ona vyhodnocuje vliv na krajinný ráz a podobný věci, a vlastně tyhlecty, tyhlecty příklady, co vy říkáte, ty by asi úplně neměly projít tím sítem, protože tam je jasný, že to není ochrana krajinnýho rázu, jo, ale zájem správy je, aby se tohle neopakovalo.
Akad. arch. Ivan ADAM
--------------------
No já bych rád přesvědčil úředníky na nejvyšších místech, začal bych u ministra, že prostě pokud se tu má něco opravdu změnit a nemá to bejt jenom vnější změna, která prostě dneska je, zejtra není a takže budeme potřebovat strašně silnou podporu pro radikální změny, ne revoluční, ale radikální změny toho systému, kterej tady funguje nějak blbě. A na druhý straně potřebujete přesvědčit tu místní komunitu, že by to pro ně mohlo bejt jako jakási perspektiva slušnýho života, že jo. Já nechci žít tady jako zvířátko v zoologický zahradě, aby se na mě jezdili dívat turisty jako do národního parku, já jsem tady nějakej domorodec a buďto víc nebo míň angažovanej. To mě naprosto nezajímá. Mě to začne zajímat, kdy ten systém začne fungovat celej. Když tady prostě budou lidi moct slušně žít, důstojně a slušně, tak potom to bude zajímavý i pro ty lidi, který sem budou přijíždět, že jo, protože to začne mít svojí tvář. Třeba bude jako vrásčitá nebo bude nějak, ale prostě nebude to nějaká uniformní vyprefabrikovaná barbina. Bude to prostě tvář. S vráskama, který poznamenal život, že jo, ale prostě nakonec tohle budou lidi jednou hledat.
