TOMIŠ ZEDNÍK, DEVĚTATŘICETILETÝ VYŠKOVSKÝ RODÁK A UMĚLEC NA POMEZÍ ŘEZBAŘINY A SOCHAŘINY S NEZAMĚNITELNÝM TVŮRČÍM RUKOPISEM, BYL HODNĚ PŘEKVAPENÝ:
Do upraveného muže v elegantní kostkované košili a červených kalhotách by málokdo řekl, že dennodenně pracuje s bruskou a motorovou pilou. A vlastníma rukama opracovává dřevo tak, aby z neforemného kusu lípy vznikl nadpozemský anděl nebo mořeplavec, jehož srdcem a duší proplouvají lodě na cestě za bájnými zeměmi a poklady.
Útulná vyškovská galerie uměleckého dřevořezbáře Tomiše Zedníka je hravým a nevšedním světem šašků, jejichž těla tvoří svítidla od lamp, a zemí ptáků s kovovými trupy vypreparovanými ze starých kol i se šlapátky. Dřevo se tu mísí s vysloužilými motory a starými kohoutky, přičemž všechno doplňují pestré barvy. „Já se do toho snažím vždycky dostat fór nebo vtip. A o tom moje věci jsou – o nápadu a originalitě," říká Zedník.
* Kdy jste se dřevem začal?
V roce 1997 v restaurátorské dílně. Tam jsme opravovali a znovu vyřezávali různé ozdoby, co se ulomily v kostelech. Já ale vystudoval klasickou sochařinu. Do dřeva jsem nikdy dřív nevyřezával. Ale vedoucí z té dílny říkal: To je to stejný jako u kamene – odsekáš, co tam nepatří, a je hotovo.
* Jak jste se dostal k vlastní tvorbě?
Restaurátorská dílna se po čtyřech letech rozpadla. Tak jsem si udělal vlastní dílnu doma. A tam jsem vždy po práci dělal svoje věci a postupem času jsem zůstal už jen u vlastní tvorby.
* Vždy jste tíhl k umění?
Už ve školce si mě i s bráchou vybral učitel z lidové školy umění. Tak jsme tam chodili, kreslili. Potom i do Rousínova, tam byla tenkrát umělecká škola na lepší úrovni než tady. Fascinovala mě hlína, keramika a prostor. Byl jsem ale přesvědčený, že budu zvěrolékař. Po dědovi. Ale protože jsem měl alergie na všechno možné, tak jsem skončil na klasické sochařině v Uherském Hradišti.
* Tam jste pracoval s kamenem. K němu jste se už nevrátil?
Šutrpro mě byl pomalý. Když mám nápad, potřebuji ho ze sebe rychle dostat. A než jsem ho vysekal do kamene, hrozně to trvalo, a navíc mi chyběla ta barevnost a variabilnost. A když bývalí profesoři viděli moje výstavy, tak mi říkali, že jsem úplně někde jinde, že mi dřevo sedí.
* Jaký máte vztah ke dřevu?
Asi jsem to nikdy nezkoušel definovat. Samozřejmě mám dřevo rád, líbí se mi jeho struktura, je to teplý materiál, tvárný. Je poddajný a příjemný. Někdy se dostanu i do nálad, kdy přemýšlím nad tím, jestli to není moc pomíjivé oproti kamenu nebo bronzu – oproti klasické sochařině, kterou jsem se učil. Ale ten materiál mi prostě sedí.
* Jak se pomíjivost projevuje?
Barva na díle nevydrží věčně. Majitelé mi třeba vracejí věci s tím, že by to chtěli znovu nabarvit. To je ale obtížnější, protože dřevo mění barvu. I lípa pořád trochu tmavne.
* Vyrábíte často na zakázku?
Je to půl na půl. Část tvořím volně a tu potom umísťuji do galerií po celém Česku a zbytek dělám na zakázku.
* Co bylo vaší největší zakázkou?
Vyškovský betlém. Vyřezával jsem ho prakticky celý rok. Pomáhal mi i otec, který je stolař.
* A nejsložitější?
Co mám pořád v hlavě, je jeden Pegas. Koně znázorňuji často a hodně si jich u mě kupoval jeden sběratel klavírů. Známí k němu šli na narozeniny a pověřili mě, abych mu udělal dalšího, ale v kombinaci s piánem. Dlouho jsem netušil, jak to udělat, ale nakonec jsem si uvědomil, že velkým klavírům se říká křídla. Tak jsem vytvořil koně s klavírními křídly. Dodnes je to jeden z mých nejoblíbenějších Pegasů.
* Vedle Pegasů máte i další oblíbené motivy.
Ano, anděly, klauny a přátelé mi říkávají, že u mě pořád vidí těhotné ženy nebo mimina.
* Proč zrovna tyhle motivy?
Ti andělé jsou nejspíš ovlivnění minulostí, kdy jsem v restaurátorské dílně spravoval ty andílky a ta pírka, prstíčky a křidýlka se mi líbila. A dítě je podle mě na světě největší štěstí a zázrak.
* Kromě typických témat vás charakterizuje zapojování kovových prvků do dřeva. Jak jste na to přišel?
Já tomu říkám věci ze šrotu. Začalo to tak, že mě kdysi rodiče poslali na naši zahradu do Lulče, abych rozebral náš starý Wartburg, rez už ho rozežrala. Auto jsem odšroubovával, a jak jsem to tak rozkládal, tak jsem se na to podíval a všiml jsem si, že jsem ty věci spíš intuitivně skládal. A z toho vznikla moje první výstava o ptácích s kovovými těly. I ta nejnovější, jejíž vernisáž chystám na 25. května ve vyškovské hřbitovní kapli, bude propojená s kovem – tentokrát se součástkami z jízdních kol.
* Líbí se ta kombinace lidem?
Myslím, že chlapům ten prvek vadí. Třeba mi řeknou: Jak to tam můžeš použít? Protože oni vědí, k čemu to je a já jsem jako ženské, já to nevím.
* Jste tedy umělec?
Je to složitější. Někdo o mně říká, že jsem řezbář, já se nazývám sochařem-řezbářem, protože moje sochařina není ta typická vážná, má vtip a barevnost. A v řezbařině jsem samouk. Dělám to, jak to cítím. Pomáhám si pilkou i motorovkou. Když se ale sejdu s dalšími řezbáři, tak ti mi říkají, že má díla jsou nejoriginálnější věci, které kdy viděli. A o tom moje umění je.
* Všimli si vás i v zahraničí?
Vyrobil jsem čtyři betlémy do Portugalska a jednoho většího anděla jsem vezl do Itálie. Dal jsem ho na auto do rakve, sbalil jsem děcka a jeli jsme tam rovnou na dovolenou. Před časem jsem se navíc dozvěděl, že vikingskou loď, na které jsem před pěti lety pracoval, filmaři použili do irského seriálu Vikingové.
* Vy jste o tom nevěděl?
Nesměli jsme znát účel zakázky. Díval jsem se na ten seriál a najednou si říkám: Sakra, vždyť to je moje loď. Takže jsem dělal příď a ocas lodi pro kultovní světoznámý seriál a ani jsem to netušil.
