Huslenky – Pracovat buď u koní,nebovhorách. Tobylsen v mladých letech teď už čtyřicetiletého Jaroslava Mikulenky z Huslenek na Vsetínsku. Nadšení pro zmíněnou touhu však nesdílel jeho táta a potomka nechal vyučit tesařem. Tomu se ale nikdy nevěnoval, práce ve zmíněném oboru jej ani během učení nenadchla, touha po koních a horách byla silnější.

„Zatímco všichni po vyučení měli prázdniny, já jsem vyrazil do Jeseníků. Můj kamarád tam měl koně, se kterými jezdil do lesa tahat dřevo. Práce s ním mě ujistila v tom, že od svého snu neupustím,” vzpomíná pro Deník Jaroslav Mikulenka.

Vzápětí si udělal zkoušky na to, aby v lese mohl legálně pracovat s motorovou pilou a už více než dvacet let těží se svými kamarády­kolegy dřevo v lesích, a to hlavně v okolí Vsetína.

„Kámoši mají také koně i traktory, za jejichž pomoci dřevo odtáhneme. Poté si jej odvezou patřičná nákladní auta,” vysvětluje Jaroslav Mikulenka. Když byl prý mladší, jezdili také po kalamitách, teď pracují hlavně jen v okolí, kde žijí. „Také jsme dříve párkrát vyrazili za prací do zahraničí, ale teď už ne. Naposledy jsme byli v sousedním Slovensku,” připomíná lesní dělník. Není to také tak dávno, kdy se potkali se svými kolegy ze Zlínska a byli tak nějak nemile překvapeni.

„Jsou tam daleko lépe placeni než my, což nás zlobí. Mají lepší plat, čemuž jsme se pěkně divili.

Připadáme si jako Valaši, co dělají za kůrku chleba. Jsme u nás nedoceněni.

Naše práce je sice náročná, ale nic moc placená,” stýská si Jaroslav Mikulenka.

I přesto však má svou práci rád a v žádném případě by neměnil.

Neodradil jej ani poměrně vážný úraz.

„Spadla na mě haluz, která mi poranila obličej. Musel jsem podstoupit plastickou operaci tady ve Vsetíně, poté jsem musel být na pozorování v olomoucké nemocnici. Ale práce mě i tak pořád baví,” podotýká Jaroslav Mikulenka. Ke každé práci, především k té manuální, musí člověk přistupovat s obezřetností a hlavně s respektem, což také potvrzuje. „Respekt i obavy musí být. Nikdy nevíte, co se všechno může stát. Snad všichni tady máme při práci, jak se lidově říká, „bobky”. Není to na škodu,” ujišťuje. Čas od času, například jednou za týden, jak sám říká, jdou kamarádi z hor do hospůdky, aby zapili „šichtu”. „Jdeme samozřejmě

až po ní, to prostě musí být, aspoň jednou za týden, ale záleží na tom, jak kdo má čas. Někdy dáme třeba jen po štamprli,” vysvětluje Jaroslav Mikulenka. A jeho přítelkyně? Ta prý má o něj snad také strach, když se v lese ohání motorovou pilou. „Na druhou stranu, přijít k úrazu můžete kdekoliv a kdykoliv, třeba i při pouhém lyžování,” dodává Jaroslav Mikulenka.