Družice TERRA, která je místo hlubokého kosmu zaměřená na povrch naší vlastní planety, pomohla zmapovat dopad dosud přehlíženého typu ohně v amazonském pralese. Vypadá to, že při pomalých požárech pod úrovní korun stromů shoří víc hmoty než při úmyslném odlesňování.

Na požáry narazíte kdekoliv na povrchu Země, kde je něco, co může hořet a kam se dostane kyslík. Nejčastější palivo je rostlinná hmota. Jakmile se jí nashromáždí dostatečné množství, je jen otázka času, kdy se vznítí. V některých ekosystémech jsou ohně tak časté, že se jim jejich obyvatelé přizpůsobili. Existují například rostliny, které nevyklíčí, dokud jejich semena neprojdou plameny. Takovým druhem ekosystémů jsou třeba jihoamerické savany. Na těch je oheň běžná záležitost. Pokud k němu dojde, šíří se rychlostí okolo sta metrů za minutu.

Během pár minut nebo hodin však takový požár také přejde. Tropické deštné lesy do téhle skupiny ekosystémů nespadají. Na ohně se v nich sice dá narazit, ale ne dost často, aby se vyplatilo nějak se jim speciálně přizpůsobovat. Rovníkovým pralesům proto oheň ve srovnání s travnatými oblastmi spíš škodí. Nepočítáme-li úmyslné vypalování lesa místními zemědělci, jsou v nich nejobvyklejší podrostové požáry, při nichž plameny nedosahují ani výšky jednoho metru. Postupují rychlostí jen okolo půl metru za minutu. Mohou trvat i týdny.

Kosmický spektrometr

Následky podrostových požárů je těžké vyčíslit, protože se obtížně pozorují z oběžné dráhy. Pomohla až družice TERRA vypuštěná v prosinci 1999, respektive jeden z jejích přístrojů, spektrometr MODIS. S využitím dat z něj se podařilo pětici výzkumníků vedené Dougem Mortonem z Goddardova kosmického střediska stanovit úbytek biomasy, který způsobují podrostové požáry. Výsledky svého výzkumu nyní vědci zveřejnili v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B.

Badatelé studovali plochu v amazonském deštném lese o rozloze asi padesát hektarů. Na základě počítačové analýzy tvrdí, že mezi lety 1999 a 2010 shořelo v celém pralese přes 85 500 čtverečních kilometrů pralesa, tedy asi 2,6 procenta jeho celkové plochy.

V tiskové zprávě vydané k výzkumu uvádějí, že je to několikanásobně víc, než kolik zanikne vlivem úmyslného odlesňování, neuvádí se však kolik. Jiné zdroje přitom hovoří za stejnou dobu o 205 tisících čtverečních kilometrech záměrně odstraněného lesa.

Vlhkost vzduchu

Výskyt podrostových požárů kupodivu neroste v závislosti na úmyslném odlesňování, ačkoliv oheň je při něm oblíbenou metodou. Místo toho jich přibývá, pokud klesne noční vlhkost vzduchu. To by naznačovalo, že na podrostové požáry mají vliv globální výkyvy teploty Země. Za hlavní bezprostřední příčiny požárů vědci považují táboření, vaření, automobilovou dopravu, pálení zemědělského odpadu a podobně.

Větší množství lesních požárů by mohlo přispět k nárůstu podílu oxidu uhličitého v atmosféře a to následně ke skleníkovému efektu. V dlouhodobém časovém měřítku však CO2 četnost požárů snižuje. Zvyšuje ji naopak kyslík.