V posledních dnech se v médiích objevily zprávy o tom, že kancelář prezidenta v rámci připomínkového řízení vyjádřila své pochybnosti nad novým zákonem o Národním parku Šumava. Kancléř Weigel míní, že „se jedná o předpis zbytečný a bezdůvodný.”

Jako předseda Svazu obcí Národního parku Šumava a starosta Horní Plané jeho názor zásadně nesdílím.

Národní park Šumava je po dvaceti letech své existence ukázkou toho, kam vede neustálé střídání koncepcí, předpisů, ministrů i ředitelů parku. Zoufale chybí jasná pravidla. Roztříštěná zónace, především zcela nesmyslných 135 ostrůvků prvních zón, neumožňuje kvalitní a koncepční péči o ekosystémy.

Svévolné rozhodnutí jednoho člověka – ministra Bursíka o zařazení části druhých zón po orkánu Kyrill do bezzásahového režimu přineslo národnímu parku kůrovcovou kalamitu, které padly za oběť miliony stromů. Kdyby existoval zákon o národním parku, nebyla by taková zásadní individuální rozhodnutí možná.

Díky tomu všemu je Šumava kolbištěm různých názorů a místem střetů – nejasná vize, kam má péče o národní park směřovat, protichůdné názory i předpisy, roztříštěný a měnící se management – to vše připravovaný návrh zákona přinejmenším řeší.

Šumava, po staletí kulturní krajina obývaná lidmi, potřebuje také konečně jasná pravidla pro svůj trvale udržitelný rozvoj i normální podmínky pro život svých obyvatel.

Návrh zákona vznikal jako kompromis v široké diskusi u kulatých stolů za účasti odborníků z ministerstva, poslanců, nevládních organizací, vědců i zástupců regionu i obcí. Ti všichni měli dostatek možností vznést své připomínky, se všemi bylo pracováno. O finální podobě zákona se jistě další debata na půdě parlamentu povede, to je zcela legitimní. V debatě nad tím, zda Národní park Šumava potřebuje vlastní zákon, říkám – rozhodně ano, a co nejrychleji.