Za deset let došlo k početnímu nárůstu jedinců tisu červeného v Lužických horách o téměř 450 %. Reakce přirozené obnovy na ochranu před zvěří oplocením je enormní a množství tisů se masivně zvyšuje. Tisy velmi dobře reagují na podpůrné managementové zásahy, a to jak růstem, tak zlepšováním habitu a zejména šířením přirozené obnovy a trvalým uchycením semenáčků. Současně se však zdá, že se postupně zhoršuje zdravotní stav populace, což dokládá klesající počet ročníků zelených jehlic.
V Lužických horách se záchraně místní populace tisu věnují ochránci přírody, lesníci i vědci již dvě desetiletí. V roce 1999 zahájili cílenou inventarizaci lokalit s výskytem tisu. Po roce 2003 provedli isoenzymové analýzy vybraných tisů, nověji i analýzy DNA. Založili dlouhodobou výzkumnou plochu a započali monitoring všech lokalit zjištěných výskytů a vybraných posilovacích výsadeb. Zpracovali i první návrh managementu genetických zdrojů tisu v Lužických horách.
Přes řadu získaných poznatků není dodnes pro lužickohorskou populaci tisu k dispozici dostatek exaktních informací o časovém vývoji růstových charakteristik, poměru pohlaví, habituální stabilitě jedinců aj. Nedostatečně popsaná je i reakce tisu na stanovištní podmínky lokalit posilovacích výsadeb a nedořešené jsou i některé otázky ekologické a fyziologické. Právě tento typ informací je nezbytný pro možnost zpřesňování návrhu potřebné lokálně diferencované managementové podpory, zacílené na posílení aktivní ochrany planě rostoucích i doplňovaných tisů, bez níž by početnost zbytkové populace setrvale klesala.
Cílem posledního šetření, jehož výsledky autoři zveřejnili v časopise Zprávy lesnického výzkumu 3/2020, byla analýza změn kvantitativních a kvalitativních charakteristik a postupu přirozené obnovy tisu v rámci vyhodnocení dvou periodických sledů (2010, 2015) monitoringu všech relevantních výskytů tisu v Lužických horách, včetně porovnání s datovou řadou získanou při zahajovacím šetření v roce 2005.
Předmětem zájmu výzkumníků jsou tisy na patnácti potenciálně autochtonních izolovaných lokalitách v Lužických horách a třech lokalitách nepochybně kulturního původu. U všech inventarizovaných tisů jsou sledovány: výška, výčetní tloušťka, bazální tloušťka, růstový tvar, počet kmenů, druh pohlaví, počet ročníků zelených jehlic a přítomnost poškození. Definované růstové tvary slouží k zachycení vnitrodruhové variability tisu a při periodickém hodnocení k posouzení habituální stability.
Lužickohorská populace tisu se rozrůstá jak počtem známých lokalit, tak jedinců. Zatímco při zahájení monitoringu v roce 2005 bylo hodnoceno 12 lokalit, na kterých rostlo 142 tisů (z toho 95 > 1 m), šlo v roce 2010 již o 14 lokalit a 296 jedinců (111 > 1 m) a při dosud posledním měření v roce 2015 o 16 lokalit a 633 jedinců (150 > 1 m). Za 10 let tak došlo k početnímu nárůstu o téměř 450 %. Celkový počet tisů se při každém periodickém měření zdvojnásobil. Z hlediska výškového vývoje je zřetelný nárůst nejmladších věkových stadií. Z původně 47 jedinců ve třídě do 1 m se za 10 let jejich počet zvýšil na 485.
Ročníků zelených jehlic (indikátor zdravotního stavu) bylo v roce 2005 nejčastěji 6, přičemž se na lokalitě Horní Sedlo vyskytl i případ s 11 ročníky. V letech 2010 a 2015 činila absolutní maxima 9, resp. 8. Průměrný počet přítomných ročníků jehlic postupně klesá: 6,4 (2005), 6,2 (2010), 4,8 (2015).
Reakce přirozené obnovy na ochranu před zvěří oplocením je enormní a množství tisů masivně narůstá. Přitom například na lokalitě Horní Sedlo jsou již od roku 2001 semenáčky vyzvedávány pro potřeby doplňovacích výsadeb, zprvu nepravidelně, od roku 2007 však téměř každoročně, a to v počtu desítek až ca 200 ks za rok. Do roku 2019 tak jednalo o přibližně 2000 semenáčků.
K otázce přirozené obnovy a odrůstání semenáčků se v literatuře uvádí, že trvalé zastínění tisu je příčinou nedostatečné tvorby jeho reproduktivních orgánů. Ověřování pozitivní či negativní role stínění na klíčení, počet semenáčků a míru přežívání odrostků tisu prokázalo, že semena klíčí nejlépe pod jehličnany, pod kterými se nachází i nejvíce semenáčků, zatímco starší odrostky lze nalézt převážně pod listnáči.
V Lužických horách se tyto poznatky plně potvrzují. Proředění horní etáže porostů větrem či pěstebními zásahy významně podpořilo přirozenou obnovu (i díky zvýšené tvorbě samičích šištic v osluněných korunách). Například na Dolním Sedle s několika vzrostlými tisy se po oplocení nálet objevil právě při okraji lesa, přičemž směrem dovnitř porostu semenáčky rychle řídnou a posléze jejich výskyt zcela mizí, a to v menší vzdálenosti od mateřského stromu v porovnání se směrem k okraji lesa.
Díky unikátním historickým záznamům růstových charakteristik některých dochovaných tisů je možné porovnat dendrometrická data, která od sebe dělí více než sto let. Přispěla k tomu i ohroženost druhu, který se na přelomu 19. a 20. století stal jako mizející rarita předmětem zájmu různých badatelů, jejichž cílem bylo zmapovat a zdokumentovat pro budoucí generace poslední vzrostlé exempláře. Popis lokalit a jedinců v Lužických horách je v některých případech natolik precizní (zejména z let 1897; 1911; 1928; 1966), že u několika přežívajících stromů dodnes umožňuje jejich jednoznačnou identifikaci. Historická dendrometrická data se vztahují celkem ke čtyřem lokalitám (Krompach, Dolní Sedlo, Pod Černým lesem, Císařská).
Probíhající monitoring poskytuje řadu cenných informací, a je proto žádoucí v periodických šetřeních pokračovat i nadále, případně i rozšířit spektrum sledovaných údajů, např. o šířku koruny, míru zastínění či poškození kmene a koruny. Význam má i sledování dalšího postupu přirozené obnovy s možným využitím výsledků při aktualizacích ochranářského managementu. Další periodické šetření populace je plánováno na rok 2020.
Tis červený je dle platné legislativy (zákon č. 114/1992 Sb., vyhláška č. 395/1992 Sb.) řazen mezi zvláště chráněné druhy rostlin v kategorii „silně ohrožený“. Četnější plané či alespoň historické kulturní výskyty této dřeviny se až do současnosti dochovaly pouze v některých oblastech ČR, včetně Lužických hor. V posledním vydání červeného seznamu cévnatých rostlin je řazen do kategorie C3 (ohrožený), tj. mezi druhy v minulosti často alespoň lokálně hojné, které si na některých územích hojnost uchovávají, jinde však značně (o 20–50 %) ustoupily.
TZ VÚLHM
