Vzpomínám na časy, kdy nás komunističtí papaláši nabádali, abychom naholo těžili jedli, kde to jen bude možné, neboť má nevyrovnanou produkci a je vůbec provozně obtížná. Nálety malých jedliček jsme dosazovali smrkem a z něj později ty jedličky vysekávali, jako by to byl bez či jeřáb. Jen tu a tam, pár přátel se mi svěřilo, že někde napůl v tajnosti zapomněli skupinku jedlí na pasece, nebo že udělali jedlovou oplocenku, pro jistotu vylepšenou ještě grandiskou. Nad tím mávla vrchnost rukou jako nad klukovinou - jen nechejme těm bláznům jejich hračky, neohrožují-li jinak náš smrk. Dnes jdu těmi místy a vidím tu spoušť. Jedlina s bukem a ojedinělým smrkem vedle má koberce malých jedliček, pravda spásaných srnčí, ale ty pyšné smrkové kultury? Proschlé a chřadnoucí, poušť s bezem a sem tam nanejvýš ojedinělým boučkem. Vše suché, mrtvějící, předčasně těžené k užitku nanejvýše do kamen. Opravdu jsme museli takto nuceně prozřít? Opravdu jsme museli královnu našich lesů takto pošpinit, jen abychom si my mohli připadat mocnějšími? Opravdu jsme se museli vysmívat přírodě a sebe považovat za nejmoudřejší? Dnes jedli zase sázíme. Avšak protože nám ty výtečné kultury smrku umořil brouk na desítkách hektarů naráz, stavíme jí drahé oplocenky na vyprahlých pasekách. Sazeniček tam běžně usychá nad polovinu. Je-li nálet, pak často hloupý, nekvalifikovaný těžař jej zničí, s úsměškem, že nelíbí-li se nám, že jej nezachoval, můžeme si příště najít jiného, on o práci nouzi mít nebude.Udělali jsme kdysi jednu jedinou, zato velikou chybu s pasečným smrkem všude v krajině, a nyní nás tato chyba automaticky vede k další. Zločiny otců se promítají do chyb synů, aniž by synové měli šanci je napravovat. Jen zbylé jedle to smutně sledují, a ty vysílají každá co dva tři roky k zemi stovky semen z rozpadlých šišek. A doufají tiše, že nevyklíčí v ostružiní a třtině na holé pasece, a že hospodář, jenž je bude jednou uvolňovat k životu, porozumí jejich kardinálnímu významu pro lesní krajinu.