Kdyby se mě ještě na konci roku 2006 kdokoli zeptal, zda je zapotřebí speciální zákon o Národním parku Šumava, bez zaváhání bych odpověděl, že není.

Řekl bych, že jeho legislativní ukotvení je dostatečné. Že dostatečnými nástroji pro spravování NP Šumava je vládní nařízení z roku 1991, kterým byl park zřízen, zákon o ochraně přírody z roku 1992, Plán péče na období let 2000–2010, což je nejdůležitější dokument týkající se ochrany přírody na území celého parku, a platná podoba zonace z roku 1995, která určuje území, kde lze proti kůrovci zasahovat a která ponechat přírodě.

Nicméně události od roku 2007 mě přesvědčily, že bez speciálního zákona to na Šumavě dále smysluplně nepůjde. Toho roku byl platný plán péče z rozhodnutí dvou mužů zastrčen pod stůl a stal se bezcenným svazkem papírů, do kterých se nikdo nedíval, natož aby se jimi při správě území řídil. Zákonná a do dnešního dne platná zonace z roku 1995, podle které je v NP Šumava stále jenom 13 procent prvních zón, byla obejita rozhodnutím ministerstva životního prostředí v roce 2007.

Vyhlásit novou zonaci je odborný a legislativně přesně definovaný proces, který je velmi náročný a dlouhý. Změnu je například nutné projednat a dohodnout se všemi obcemi v parku a také dohodnout v Radě NP Šumava, což je nejvyšší konzultační orgán správy parku. To je postup, který ukládá zákon.

To se ale v roce 2007 nedařilo, nebo to bylo příliš nepohodlné, takže se tento zákonný proces obešel rozhodnutím ministerstva, ke kterému dal impulz jediný člověk – tehdejší ministr. Opět jediný člověk na Správě NP Šumava – tehdejší ředitel – toto rozhodnutí poslal do praxe. Takže z rozhodnutí dvou mužů byla naprosto změněna pravidla bez ohledu na platné dokumenty. Proto dnes zastávám názor, že speciální zákon o NP Šumava potřebujeme.

Bude i pojistkou proti různým výkladům zákonů – tedy pojistkou proti lidové tvořivosti. Do budoucna se již nesmí stávat takové chyby jako například protichůdné rozhodování ve stejných věcech, stejnými institucemi, jen pod vedením různých ministrů.

Uvedu dva příklady. Prvním je udělení pokuty Českou inspekcí životního prostředí, což je nejvyšší dozorový orgán ochrany přírody, Správě NP Šumava ve výši 600 tisíc korun za to, že v roce 2006 nezpracovala ve II. zóně ochrany přírody 300 kůrovcem napadených stromů.

Paradoxně od roku 2007 Správa NP Šumava ve stejných II. zónách nezpracovala milióny kůrovcem napadených stromů a nic se nedělo, žádné pokuty se neudělovaly. Aby byl paradox dotažen k dokonalosti, tak loni byla téže správě parku stejnou inspekcí vyměřena pokuta 250 tisíc korun za to, že naopak zpracovala kůrovcem napadené stromy v zákonem uznané II. zóně. Není to důkaz lidové tvořivosti?

Další paradox, kterému musíme zákonem o NP Šumava předejít, je různorodý výklad o Natuře 2000, což je soustava území, určených k ochraně nejvzácnějších a nejvíce ohrožených druhů živočichů a rostlin Evropské unie.

V roce 2005 vydalo ministerstvo rozhodnutí, které podporovalo asanaci kůrovce v I. zóně parku Šumava s odůvodněním potřeby ochrany Natury 2000, a dva roky poté, ale za jiného ministra, vydalo to samé ministerstvo rozhodnutí, kde ochrana Natury 2000 byla využita jako důvod pro zákaz zpracování kůrovcových stromů nejenom v I. zóně, ale také ve II. zóně.

Nemyslíte, že si Národní park Šumava už zaslouží jasná a obtížně změnitelná pravidla?