Barvy podzimu jsou nejkrásnější v listnatých a smíšených lesích. Výlet na Křivoklátsko, kde se v pestré paletě střídají duby, buky, modříny, smrky i tisy, je proto nasnadě. Zavedeme vás do nejzajímavějších míst této jedinečné středočeské krajiny.
Výlet začínáme v Kublově, nádherně položené obci na rozlehlé pasece uprostřed křivoklátských lesů. Spolu se sousedícími Broumy by Kublov mohl sloužit jako ideál pro ty, kteří hledají bydlení v čisté, nezkažené přírodě.
Obec je ze všech stran obklopena lesy a leží nad hranicí inverze, která je hlavně v chladnější části roku v Berounské kotlině pravidlem. Dostupnost do práce či školy přitom odtud není špatná, v Berouně jste za necelých dvacet minut. Na mýtický kopec Velíz
Kublov je také nejlepším východištěm na přilehlý kopec Velíz, který dominuje pohledům na obec a s nadmořskou výškou 595 metrů patří k nejvyšším vrcholům Křivoklátska. Jeho poloha zjevně lákala generace už v dávné minulosti. Archeologové tu odkryli základy sídliště z doby keltské a slovanské (dokázáno) a Kosmova kronika zde zmiňuje na přelomu 10. a 11. století věznění přemyslovského knížete Jaromíra konkurenčními Vršovci (pravděpodobně přibarveno).
Odkaz na dávné slovanské dějiny chce přiblížit moderní dřevěná socha pohanského boha Velese, od něhož se odvozuje jméno kopce. Někdy zkraje 11. století taky na Velízu vznikl první kostel, jehož vícekrát přestavovaného následníka tu spatříme dnes.
Malebnost místu rozhodně nechybí a přispívá k ní i hřbitov, na kterém je pohřbený nejvýznamnější kublovský rodák, hudební skladatel Josef Leopold Zvonař (1824–1865). Naproti tomu ze zalesněného kopce není skoro žádný výhled, a proto se spěšně vracíme do Kublova a vyrážíme vstříc širším obzorům. Jouglovka, buližníková koruna
Krásné výhledy se nám otevírají ze silnice mířící z Kublova volným terénem k jihozápadu. Nejpozději tady si každý uvědomí, že tohle místo je na všechny strany obklopeno hlubokými, na míle se táhnoucími lesy. V Česku dosti neobvyklá situace. Silnici asi po kilometru měníme za širokou, neznačenou lesní cestu a noříme se do nekonečných lesů. A z lesního království se už nevymaníme, až na úplném konci putování ve Skryjích.
Područí lesního ticha je ovšem více než příjemné. Civilizační zvuky jsou definitivně pryč a zaslechneme jen tu a tam vrzání kmenů vysokých smrků, případně šelest lesní zvěře. Po pravé straně cesty za chvíli začnou vykukovat skalky tvořící výrazný terénní hřbet, kterému se říká Dlouhá skála.
Šplháme vzhůru a pokračujeme po hřbítku stále jihozápadním směrem, nejprve bez výhledů, aby se před námi po chvíli objevila výraznější vyvýšenina. Tou je Jouglovka (563 m), buližníkové skalisko (odborně „suk"), které zřetelně převyšuje okolí. Buližník je totiž velmi tvrdou horninou, která lépe odolává erozi než okolní měkčí podloží.
Nahoru na Jouglovku vede strmá, zřídka užívaná pěšinka, ale stojí to za to. Z vrcholové skalky se otevírá široký výhled, jak jinak než na moře barevných lesů. Exponovaná poloha způsobila, že stromy ve vrcholové části nabyly fantaskních tvarů a siluety pokroucených borovic připomínají tu deštníky, tu obrovské hřiby. Do srdce Křivoklátska
Po sestupu z Jouglovky narazíme na žlutou značku, abychom ji po pár stech metrech zase opustili a prosmykneme se zkratkou k malebné hájovně Bušohrad. To je další idylické místo, ležící v klínu lesů s výhledem na úzkou paseku.
Údolí Úpořského potoka pod hradem Týřovem
Modrá turistická značka nás následujících asi dvacet minut vede podél silnice směřující do Skryjí, během naší návštěvy ale po ní neprojelo jediné auto. Na rozcestí měníme modrou za zelenou a otáčíme k severu. Tady jsme v povodí Prostředního potoka, který posléze ústí do potoka Úpořského a oba vytvářejí zařízlá, kaňonovitá údolí tvořící dnes přírodovědně nejcennější část Křivoklátska. Území je chráněné pod názvem Národní přírodní rezervace Týřov a vstup do něj není povolen ani po pevných lesních cestách. Zůstáváme proto na zelené značce, která rezervaci obchází, a napojujeme se na naučnou stezku Skryjský luh. Ta nás přivádí až k Berounce k tzv. skryjskému mostu. Hrad, k němuž cesty nevedou
Ke hradu Týřov, který je po Křivoklátu nejdůležitější historickou pamětihodností kraje, vede od skryjského mostu žlutá značka. Pokud nechceme porušit návštěvní řád CHKO (a to nechceme), tak se musíme stejnou cestou zase vrátit.
Trasu od mostu na hrad zvládáme jedním směrem asi za půl hodiny a rychle chápeme, proč se jí místně říká Opičina. Uzoučká stezička totiž šplhá docela vysoko do strmé, téměř kolmé stráně nad Berounkou a má několik míst, kde bychom opravdu uklouznout nechtěli. Trochu adrenalinu doprovázejí pohledy na pěkné exempláře zdejších tisů.
Hrad Týřov stojí na ostrohu vymezeném Berounkou a kaňonem Úpořského potoka, který tvoří jádro přísně rezervace Týřov. Dnešní návštěvník jen těžko chápe, proč král Václav I. založil v polovině 13. století poměrně významný hrad právě tady, v místě velmi špatně dostupném, kde tehdy i nyní lišky dávaly dobrou noc. Jenže ve středověku vedla jedna z obchodních stezek právě údolím Úpořského potoka a pod hradem šlo Berounku snadno přebrodit. Strategická pozice tedy byla na místě.
Z Týřova se dochovaly solidní zbytky hradního zdiva i mohutná věž a při výstupu na vyhlídkovou plošinu, kdy je místy téměř nutné použít všechny čtyři končetiny, si v terénu každý všimne výrazných zbytků obranných příkopů. Z hradu je pěkně vidět do údolí Berounky, která zde vytváří malebný táhlý oblouk, na protilehlou obec Týřovice a severním směrem do otevřenějších horizontů Rakovnicka.
Z Týřova se vracíme k mostu a ještě vystoupíme pár desítek výškových metrů do Skryjí, obce, která by mohla kandidovat na nejzapadlejší místo ve středních Čechách. Ovšem Joachimu Barrandovi, který tu kolem roku 1833 sbíral zkameněliny a jemuž je ve Skryjích věnováno malé muzeum (Památník Joachima Barranda), se tu zjevně líbilo. A my věříme, že stejné pocity mají návštěvníci tohoto krásného kraje i dnes.
