Obavy z další devastace šumavské přírody mají lidé v Kašperských Horách a okolí. Tentokrát kvůli snahám obnovit těžbu zlata.

V sobotu 24. srpna proběhne od 13 hodin na náměstí v Kašperských Horách setkání odpůrců těžby zlata na Šumavě, které pořádá město ve spolupráci s občanským sdružením Šumava nad zlato a Sdružením obcí, měst a dalších právnických osob Čechy nad zlato.

Snahy obnovit těžbu zlata, kterého se má v šumavském podzemí ukrývat přes sto tun (a k tomu další tuny wolframu), rozhodně neutichly. Zlato vždy působilo jako silný magnet, přitahující pozornost a zájem lidí.

„Průzkum, v případě pozitivního výsledku, je následován těžbou. Žádná rozumně hospodařící firma neutratí stamilióny korun s jistotou, že tyto prostředky nebude usilovat získat zpět ve formě zisku z případné těžby,” uvádí se v tiskové zprávě rady Sdružení obcí, měst a dalších právnických osob Čechy nad zlato.

A čeho se pořadatelé sobotní akce nejvíce obávají? Devastace krajiny, zvýšeného provozu nákladních automobilů, používání nebezpečných látek při těžbě, zasažení podzemních vodních zdrojů a celkového znečištění přírody.

Zároveň mají strach, aby těžební společnosti svým vlivem nepůsobily na zákonodárce, kteří pak následně „upraví” ustanovení příslušných právních norem, například z připravovaného horního zákona zmizí zákaz těžby pomocí kyanizace.

Lze předpokládat, že těžební společnosti budou občanům slibovat možné i nemožné a ujišťovat je o tom, že příroda nebude zasažena.

Vyvedení peněz do zahraničí, převedení společností na bílé koně, nedodržení závazků, dluhy – to je realita, s níž se v České republice setkáváme často. Výjimkou nejsou ani případy, kdy ekologické následky podnikatelských aktivit nakonec hradí samotný stát. Může někdo zaručit, že tomu tak nebude v případě těžby zlata na Šumavě? Asi těžko.

Karel Klostermann již v roce 1905 vyjadřoval v knize Světák z Podlesí ústy hlavního hrdiny, sedláka Tomáše Mejksela, nespokojenost:

„Řekněme česká země, bylo tu všeho dost, ale vod nepaměti to shrábli páni a co neshrábli, do ciziny uteklo a my abychom šli to tam hledat. Lopotíme se tady a nic nám to není platno:  práce neživí a půda dyby nevím co vydala, pod rukama nám to uteče. A proč? – protože vyvandrovala vod nás spravedlnost! Ta tam je, tady ji nenajdeš, a honit se musíš za ní a pachtit v cizině zrovna tak jako za vejdělkem. Kdo tu něco vyzejskal a něco má, není z našich, a je-li přeci, puntuje se s tou cizotou a pomáhá jí dřít vlastního. A lid mlčí, dře se a trpí nebo utíká, a to proto, že je hloupej.”

Jenže současní lidé, žijící na Šumavě, nejsou hloupí. Chtějí ochránit svoji krásnou Šumavu před nejrůznějšími experimenty a podnikatelskými aktivitami, které jim stejně z dlouhodobého hlediska nic nepřinesou, chtějí pít nezávadnou vodu, koupat se v čisté Otavě, dýchat svěží šumavský vzduch a ne chemikálie, procházet se lesem, sbírat houby a další lesní plody bez rizika zdravotních následků. Dobře vědí, že některé zásahy mohou být nevratné.