MARTIN POLÍVKA
Dvacet let do omrzení píšeme o šumavských sporech, sami mezi sebou se dohadujeme o tom, jestli a do jaké míry mají pravdu ekologové či jejich odpůrci v hádkách o kůrovce a tetřevy, o těžbu a divočinu, o místní rozvoj. Dvacet let létají granáty mezi ekology, těžaři, turisty a starosty. Vypadá to, že na Šumavě je přísně střežený každý závan větru. Ale jak se ukazuje, pod vší tou vichřicí se dobře dařilo podivným rejdům, jejichž výrazem byly, koneckonců jak jinak, peníze. Ne že by se s překvapivými výsledky auditu, také jaksi podivně utajeného, zbořil svět a padly všechny vyslovené pravdy. Ale deziluze je to slušná. Je pořád ještě na místě se ptát, jestli audit vznikal z touhy po pořádku nebo jako klacek někoho na někoho, protože v šumavských šarvátkách by to nebylo žádné překvapení, a bylo by dobré vědět, proč zůstal v šuplíku. Jenže zjištění, která přinesl, tady prostě jsou, o správě parku mluví tvrdě a těžko se na nich něco změní.
