Není to tak dávno, kdy jsem pročítal zajímavou stať o výhodnosti dopravy nákladů po vodních cestách. Naši odborníci se pokoušeli v textu vysvětlit a obhájit základní myšlenku velkého evropského vodního koridoru Dunaj – Odra – Labe, o jehož dobudování se diskutuje už desítky let.

Hlavní díl nedokončených částí leží, bohužel, na území naší republiky a zdá se, že myšlenka Tomáše Bati, vtělená do jím postaveného plavebního kanálu, nebude mít ještě dlouho skutečné pokračovatele a stavitele.

Přitom je spočteno, že moderní tlačná souprava nahradí až 300 kamiónů a zatímco doprava jedné tuny nákladu z Prahy do Hamburku nákladním autem vyjde na 2000 korun, lodí to přijde pouzena 600.

O výhodnosti vodní dopravy své věděli už před řadou staletí i naši předci, když se rozhodovali jak využít bohatství rozsáhlých lesních ploch jižních a jihozápadních Čech. Je známo, že Vltava, Lužnice a Otava v rovinatých polohách už v poslední třetině 17. století sloužily částečně ke splouvání dřeva do vnitrozemí a na horním toku Vltavy mezi Horní Planou a Hůrkou byla doprava dřeva uskutečněna poprvé roku 1730.

Rostoucí potřeba dřeva, používaného ve sklárnách na výrobu potaše i jako palivo, k výrobě kolomazi v kolomazních pecích, k tavení železa, výrobě papíru, k vaření v solivarech i pivovarech, vedly člověka k hledání cest, jak dřevo co nejsnáze vytěžit a dopravit na potřebná místa. Proto se pozornost začala stále více obracet i do hor, kde byly zásoby dřeva největší.

Každý, kdo aspoň trochu zná vodní podmínky Novohradských hor, se jistě podiví nad tím, že by nevýrazné potoky, stékající do českého vnitrozemí, mohly kdy sloužit k dopravě dřeva. A přece. Říčka Černá, pramenící kousek za hranicí s Rakouskem (prameniště je nad rakouskými samotami Schwarzau pod horou Bärenstein) a její přítok – Pohořský potok, začínající svou pouť v prameništi pod hraničním vrcholem Sepplberg poblíž PohořínaŠumavě,sevpolovině 18. století staly předmětem zkoumání pro účely splavnění.

Rozsáhlé lesní porosty v hraniční části Novohradských hor, které v té době patřily téměř výlučně do majetku rodu Buquoyů, skýtaly cenný zdroj suroviny, po níž „hladověla” doslova celá Evropa. Výjimkou nebylo ani Rakouské císařství, kde se začal po roce 1748 projevovat velký nedostatek dřeva, především pro stavební a loďařské účely. Smrky, jedle, borovice, buky, duby a jasany se staly rázem významným předmětem obchodního zájmu a podnikání.

Vpříhraničí Novohradska i přes předchozí rozsáhlou těžbu dřevní hmoty pro tamější sklárny a na výrobu kolomazi bylo vhodného dřeva stále dost. Četné sklárny kvůli přístupnosti využívaly dřevinu těženou spíše v nižších polohách, zatímco takzvaný Horní hvozd – komplex lesů od 800 metrů výše, byl do té doby lidskou rukou takřka nedotknutý. Jednalo se odhadem asi o šest až sedm tisíc hektarů kvalitního lesa, se stromy starými více než 200 let.

Porosty nacházející se v prostoru, vymezeném na jihu přibližně zemskou hranicí v čáře od Šejb po dnes již zaniklé Dolní Přibrání a tzv. zemskou bránu na řece Malši, se dostaly do centra pozornosti a zájmu Františka Leopolda Buquoye, který převzal správu novohradského panství roku 1740 od svého otce Karla Kajetána Buquoye. Ačkoliv býval označován za rokokového kavalíra a milovníka radovánek, jeho organizační snahy a rozsáhlé kontakty (měl řadu vysokých úřednických funkcí u císařského dvora) přispěly k tomu, že se výrazně posílilo zabydlení méně přístupných míst zakládáním nových sklářských a dřevařských osad v příhraničí.

Většina dodnes existujících, či již zaniklých míst, nesoucích název podle křestních jmen členů rodu vznikla právě v době Františkova vládnutí. Tento Buquoy také poprvé, podle vzoru z rakouských Alp, nechal lesmistra Františka Karla Bernera (byl původně lesmistrem v Opoli), inženýra V. Gerstdorfa a několika dalších znalců (Görner, Langer, Möhler) prověřit, jak by bylo možné prostřednictvím vodní síly dopravovat dřevo z hor do údolí.

Gerstdorf navrhoval dopravovat dřevo soustavou kanálů do Dunaje a po něm do Vídně, což se ale ukázalo jako technicky mimořádně složité. Předpokládalo to totiž, vystavět na Malši nad Kaplicí vodní nádrž, otočit směr toku Pohořského potoka a pomocí kanálů vodu směrovat tak, aby stékala Rakouskem kolem Freistadtu do Dunaje u Mauthausenu. Hlavní překážkou záměru byla ovšem malá vodnatost samotné Malše.

Varianta lesmistra Bernera byla přijatelnější, a když se v roce 1746 objevili na jihu tesaři z Prahy, hledající vhodné dřevo pro stavby mostů, a později (1760) Holanďané (loďaři Goldberg a De Sammer), požadující dřevo na lodě, bylo jasné, že po dalším důkladném proměření a propočtech bude nezbytné najít co nejefektivnější způsob přiblížení dřeva k místům zpracování. Období pobytu malé kolonie holandských dřevařů, znalých mimo jiné i stavby kanálů, připomínají v Novohradských horách dodnes názvy dvou lokalit nedaleko Černého Údolí – Starý a Nový Holand. Pokračování čtěte v některém z dalších vydání Českokrumlovského deníku.