Hajný počkal, až se přiblíží, a pak vystoupil z úkrytu s brokovnicí v ruce.
„Stůj!" řekl hrubým hlasem.
Oplt se lekl, zastavil se a nemohl ze sebe dostat slova. „Co tady děláš?" zahromoval znovu hajný. Konečně se Oplt z leknutí trochu vzpamatoval a začal brebentit. „Byl sem na šiškách, pane lesní, nemám čím v kamnech zatopit." „Tak na šiškách," opakoval pomalu hajný a šel k Opltovi. „Dé ten batoh na zem a ukaž, co v něm máš."
Oplt sklopil hlavu a začal hajného prosit, že v chalupě má bídu a dětem nemá co dát jíst. „Tak vysyp ty šišky na zem." Oplt pomalu rozvazoval batoh a pak z něho vytřepal na zem do napadaného jehličí zajíce, chyceného do oka. „Tak šišky," řekl hajný a pokýval hlavou. „Pane lesní, pěkně vás prosím, nedávejte mě četníkům," drmolil dál Oplt. Hajný se chvíli zamyslel a pak se zeptal: „A pušku máš?" „Kde bych vzal pušku pane lesní, to víte, já jenom někdy zajíčka do voka." „A dnes ráno byls taky v lesu?" „Byl, pane lesní." „A kdes byl, ale pravdu!" „Jenom tam za hrázó ve volšách, pane lesní." „A viděls nekeho ráno v lesu?" Oplt se chvíli rozpakoval, má-li odpovědět, nebo ne. Hajný znovu zahromoval.
„Tak bude to!" „Viděl sem mladého pána lesního, pane lesní. Šel přes mechovó stráň k dědině."
Hajný se na okamžik zamyslel a znovu řekl. „A nikeho jinyho už neviděls?" „Ne, pane lesní, jenom chlapy rubače." Hajný z toho moc moudrý nebyl. Že Oplt viděl ráno Huga, to mu nepřipadalo nijak divné.
Hugo byl mladý, vstával každý den velmi brzy a prošel dopoledne celý revír.
Chvíli přemýšlel. „Pytlácká pakáž prokletá, šak já na ně přindu. A ty Oplte, přindeš zétra ráno za mnó na lesovnu a já tě řeknu, co budeš dělat. Teho zajíca si u mě vodpracoješ. A to tě povídám, každyho, keho tady v lesu uvidíš, vo každým mně řekneš. Teho zajíca si vem dom. Harantů máš plné barák, ať majó trochu jídla. Ale to tě povídám, všecko budeš řikat. Nebo tě nechám zavřit. A teď ať už seš z lesa ven."
Oplt poděkoval, vstrčil zajíce do batohu a spěchal k vesnici. Hajný se za ním chvíli díval a pak si řekl pro sebe: „Pytlácká pakáž sakramentská. Ale já s nima zatočím." Pak se znovu vydal dlouhým krokem domů. Hlavou se mu honily pořád myšlenky o ranním pytlákovi a nedaly mu klidu. Přišel na lesovnu pozdě odpoledne, sluníčko už se sklánělo k západu. Ve světnici bylo příjemně teplo. Hajný si odložil u dveří na věšáku a sedl za stůl. Hajná mu dávala mlčky na stůl jídlo.
(pokračování příště)
