MIROŠOVSKO / Pece se na Mirošovsku stavěly hlavně z karbonských arkóz, které dobře vzdorovaly změnám teploty. Známé místo, kde se lámaly pro využití ve velké části střední i západní Evropy, byly lomy mezi Mirošovem a Hrádkem. Zdejší arkóza si vysloužila jméno „kámen kštelový”, což je počeštění německého Gestehel (podstavec).

Těžba železa nechala zmizet jedle a buky

Žáruvzdorný výmaz poskytl kvalitní jíly kopané především z rozložených partií břidlic, ale třeba i z jílovitých lupků karbonu na Radnicku. Valonské vysoké pece u nás nutně neznamenají primát ve svém oboru. Nedávno se při archeologickém výzkumu ve Strašicích přišlo na objekt skoro čtvercového půdorysu, jenž by mohl být zbytkem staršího typu vysoké pece, tzv. bavorského, a který se využíval již v 16. století.

S vysokými pecemi souvisela ještě jedna záležitost, jež ve svém důsledku znamenala úplnou přeměnu tváře krajiny na Brdech, Podbrdsku, Křivoklátsku i jinde. Totiž masivní odlesnění a změnu ve skladbě lesa. Vysoké pece byly doslova žrouty dřevěného uhlí vznikajícího v tisícovkách milířů v kraji. Vemme v potaz jenom to, že vsázkový hmotnostní poměr rudy k uhlí byl nejméně 1:3! Jenom aby bylo možné valonskou pec spustit, bylo zapotřebí 2000 láter dřeva, přičemž jedno látro měří skoro 7 metrů krychlových. Z nich pak bylo 1000 košů čili „tun” uhlí. Takže proces výroby železa byl nesmírně energeticky náročný a znamenal smýcení původních jedlobučin. Ty pak nahrazoval podstatně rychleji rostoucí smrk, byť s mnohem méně kvalitním dřevem. Rozvoj pozdějšího, moderního hutního procesu, který využíval koksu vyráběného z vysoce jakostního černého uhlí, nastal až ve druhé polovině 19. století. A vraťme se ještě ke spuštění pece. Aby se tavba povedla, potřebovali hutníci alespoň 2000 koleček rudy (1 kolečko je asi 500 kg).

Kdysi se také kradlo

Jak vlastně víme, co starý hutník ze 17. století potřeboval? Zachovala se nevelká, ale velmi instruktivní knížečka s názvem „Sprosta prostičké vypsání o huti železné". Autorem byl správce huti Daniel Simalnides. Podle téhle příručky bychom asi snadno mohli spustit tehdejší vysokou pec i huť ještě dnes. Pan Simalnides navíc u svého vypsání zveršoval výsledná poučení, jak bývalo tehdy zvykem. Kromě vlastního popisu chodu huti vč. pece nabádá čtenáře i k tomu, aby si bedlivě hlídali personál na všech pracovištích. Ono se totiž pěkně kradlo i tenkrát, kdykoliv příležitost udělala zloděje. O hornících pak Simalnides mj. píše: „Horníci aneb havíři, jinak perkmonové, ti jsou tak vymistrovaní. ... Zas páry, švúby (kouř, prach) mrzuté z hor a skal na ně se prejští, tlačí a vyvalují. Mnohý nedbalec, vožralec, nešetříce a neodstoupíce brzy odtud tam dole zdřevění, umírá, třeba na fartu (žebříku) se zavěšuje. Jiný, ač to zná i vidí, nic na to nedbá, ani se co lepší, ale vždy předce prsť země, bláto rudou zbarvené mezi dobrou rudu zmíchá a míru klásti smí (dá na váhu). S khůlmistrem (uhelným mistrem) majíc z toho simul tašku (dělí se o nakradený zisk)... tím pána aneb šichtmistra, jestliže v to nedohlídne, snadně a lehce a hezky vošidí.”

V příštím díle odbočíme od dolování a zpracování železných rud. Nepůjdeme nikterak daleko, a na rudních ložiskách vlastně zůstaneme. Jejich těžba přinášela vedlejší poznatky, které vedly k rozvoji vědy o vyhynulém živém světě, k paleontologii.