VÁCLAV JANOUŠ
Dvanáct let poslouchám na Šumavě debaty o tom, zda je lepší kácet, nebo nekácet. S oběma názory, ať ekologických aktivistů nebo lesníků, se dá souhlasit. Velmi smutné je, že tyto dvě strany se nejsou schopny domluvit a vše musí končit blokádou, jakou dosud park nepamatuje. Dokud však nebude zákon, který jasně stanoví, jak se bude o šumavské hvozdy pečovat, budou se oba tábory hádat.
Důvod je prostý. Chvíli se lesy nechávají svému osudu, aby se pak změnila politická situace, vyměnila garnitura a začalo se zase razantně kácet. Přitom v obou případech správa parku (skrze vedení dosazené podle toho, zda jsou u kormidla zelení, nebo občanští demokraté) hlásá, že právě ten či onen způsob je ten nejlepší.
Nejlepší by teď asi bylo sednout si k jednomu stolu a snažit se domluvit. Domluvit na tom, kde budou lesy ponechány divočině a kde se bude zasahovat. Pak teprve nastane na Šumavě klid.
