HEDVIKA ZAHÁLKOVÁ (36) Stará se o šumavský les, chodí spát na posed, ale umí se i vyfiknout do společnosti...

PRÁŠILY – Vousáč se zeleným kloboukem – tak si kdekdo asi představí šumavského hajného. Jenže co když je hajným sympatická žena? Jaký má vlastně život taková šumavská hajná? Povolání pro ženu zvláštní a netypické. Přesto na území Národního parku Šumava jedna hajná slouží – šestatřicetiletá Hedvika Zahálková.

Stará se o les – sází stromky, těží, k tomu se snaží plnit své myslivecké povinnosti. Vše v jednom z nejproblematičtějších úseků – na Prášilsku, což je oblast, jejíž významná část padla v předchozích letech za oběť kůrovcové kalamitě. Její okrsek vede od Prášil na Vysoké Lávky, což je bývalá vesnice, která zanikla po odsunu sudetských Němců. Odtud směrem k bývalé sklářské osadě Stará Hůrka, kde je dochovaná a zrekonstruovaná hrobka rodu Abele, což byl slavný sklářský rod, do kterého se přiženil i spisovatel Šumavy Karel Klostermann, a dál pak k jezeru Laka.

Duch zaniklých vesnic

Tento úsek, kde je stále živý duch zaniklých šumavských obcí, ze kterých často zůstaly jen obvodové zdi domů zarostlé travou, má ráda. „Takové části krajiny mají zvláštní atmosféru,” popisuje. Ducha vybydlených vesnic se při službě nebojí. „Pokud tam není ani živáčka, pak se není čeho bát. Všude je svaté ticho, a to je krásné. Opravdu mi nevadí ani tma ani samota.”

Její pracovní dny nejsou ani v nejmenším jednotvárné a rozdíly jsou velké hlavně mezi létem a zimou, kdy napadne sníh. Přes léto je často pořádná dřina, při které se lesníci moc nevyspí. Plánují a organizují práce v lese, kontrolují, zda dělníci dobře odvádějí svou práci. Není výjimkou, že musejí vstávat ve tři ráno a už ve čtyři pomáhají nakládat a odvážet dříví. Potom procházejí svůj les a strom po stromu kontrolují riziková místa, kde by mohl zaútočit kůrovec. V lese se Hedvika pohybuje nejčastěji pěšky. Z praktických důvodů plánovala motorku, ale nemá dost peněz, tak snad časem.

Stará se o pětiletého syna

V zimě jezdí často na běžkách. „Je to docela adrenalin, fičet po ledové pláni mezi trčícími větvemi, mezi stromy, z prudkého kopce. Musíte být kapku dobrodruh. Do nepřístupných částí lesa chodím na sněžnicích,” uvádí.

Psa zatím nemá. Stará se o pětiletého syna a o rekonstrukci svého domu, kterému říká Hrad. Kdysi bydlela i na samotě. Být dál od lidí jí nedělalo problém. „Až syn odroste, určitě si ale pořídíme psa,” uvádí.

Chodí i na lov

Vzhledem k tomu, že její úsek je ve velké nadmořské výšce, je náročnější stihnout velké objemy prací v poměrně krátké sezoně. „Jakmile napadne sníh a najedou se běžecké stopy, v lese už se nedá nic plánovat, protože by těžební technika poškodila trasy,” popisuje.

Sníh pak roztaje až v dubnu, ve vrcholových partiích až v květnu. Takže zatímco jaro, léto a podzim jsou hektické, zima je zhruba na dva měsíce volnější.

K její práci patří lov zvěře, jejíž počty je třeba neustále hlídat, aby nedošlo k přemnožení. „Střílela jsem sportovně, ale už nemám čas. Co se týká lovu zvěře, tak se ale občas sbalím, vezmu spacák, přespím v malé boudě v lese a brzy ráno vyrazím lovit. Naháňky zrovna nemusím. Jsem spíš samotář, a když je moc lidí, nikdy nevíte, kdo zrovna držel flintu naposledy někdy před lety,” popisuje.

Pochází z Tábora, i tam strávila dětství v přírodě, zajímala se o indiány, život v lese, chodila do skauta. Pak začala pravidelně jezdit na Šumavu a po studiích se sem přestěhovala za přítelem. „I když jsme nakonec nezůstali spolu, na Šumavě jsem už zakotvila. Lesy v oblasti Šumavy, kde jsem žila, byly nádherné a byla to radost se v nich pohybovat v zimě v létě, nepotkávat lidi,” popisuje.

Chlapy bere jako kamarády

Práce hajné jí drsná nepřijde. „Jsem určitě založená trochu jinak než běžná dámská populace, takže mi to nepřipadá jako něco divného. Je to práce, která mi vyhovuje,” popisuje.

I když tráví většinu svého života v lese, neznamená to, že nedbá o to, jak vypadá. Naopak! „Používám pleťové krémy, protože po sezoně venku jste starší o pár let, a ne o pár měsíců,” vykládá. Ráda si na sebe vezme něco civilního a vyrazí do společnosti. Potrpí si i na pěkné oblečení. Samozřejmostí je make-up. „V takový moment se se mnou ale nikdo nebaví o kubících vytěženého dřeva. Nikoho nenapadne, že tahle kočka dělá hajného,” vypráví vesele.

O možnosti seznámení nemá nouzi. Nesedí jen na posedu nebo doma u kamen – hodně sportuje, takže možností je dost. Problém bavit se s klukama nikdy neměla.

„Jsem spíš klučičího založení, tudíž si toho s holkama tolik neřeknu. Chlapy chápu jako kamarády, parťáky, případně pracanty v lese, a když mám přejít k jinému vztahu než kamarádskému, mám s tím problém. Když máte s mužskou populací pracovat, nemůžete se všema jen flirtovat. To by bylo nefér,” prozrazuje.

Dělá vinuté perly

Vedle lesa má tahle šumavská hajná i svůj zvláštní koníček – výrobu páteříků, což jsou vinuté perly, ze kterých se dříve dělaly růžence, dnes slouží jako ozdoba. K jejich výrobě se dostala náhodou, objevem malého páteříku na omítce starého domu, ve kterém kdysi bydlela. Nejraději vyrábí velké korálky – solitéry, do kterých může vytvořit skutečně existující kytičky. O její zručnosti se mohou návštěvníci Šumavy přesvědčit během akcí pro veřejnost a přednášek o historii sklářství, které se pravidelně konají v historické hájence Březník nad Modravou.