Úřady měst a obcí často stojí před otázkou, v jakém rozsahu odpovídá vlastník nelesního pozemku za újmu vzniklou pádem stromu. Problematika je hodně složitá a závěry soudů nejsou vždy jednoznačné. Navíc máme zkušenosti, že kdo má takový problém, chce vědět, z čeho se vychází, kde se může zdroje dopátrat. Nabízíme jako pomocnou ruku pro starosty a zastupitele pohled jednoho z největších odborníků v zemi - právníka a lesního inženýra v jedné osobě.
Dřevina rostoucí na pozemku, který není pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, je takzvanou dřevinou rostoucí mimo les(§ 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění) a i její vlastník je samozřejmě stižen prevenční povinností vyplývající z § 2900 občanského zákoníku, neboť i on je bezesporu „povinen řádně pečovat o porostyrostoucí na jeho vlastním pozemku“.
Rozsah prevenční povinnosti pak bude zřetelně širší než v případě lesa, neboť vlastník nelesního pozemku nemůže využít „ochrany“, kterou vlastníkovi lesa poskytují § 19 odst. 1 a § 22 lesního zákona, jakkoliv jde o ochranu pouze částečnou a mnohdy problematickou. Zpravidla nebude možné se nijak zaštítit ani veřejnoprávní úpravou kácení dřevin rostoucích mimo les, jak je obsažena v § 7 až 9 zákona č. 114/1992 Sb. Ohrožení života a zdraví, popřípadě hrozba vzniku škody bude totiž zpravidla vážným důvodem, pro který bude možné kácení ve smyslu § 8 odst. 1 povolit (v případech, kdy je kácení vydáním povolení orgánu ochrany přírody podmíněno), nehledě k tomu, že u dřevin, jejichž stavem je zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu, lze kácení provést pouze na základě dodatečného ohlášení.
Závěr, že rozsah prevenční povinnosti u vlastníků nelesních dřevin je vnímán šířeji než u vlastníků lesa, lze doložit i judikatorními závěry, které spočívají znovu na výchozím konstatování, že vlastník pozemku je povinen řádně pečovat o porostyrostoucí na jeho vlastním pozemku(1). Tak Nejvyšší soud České republiky například ve svém rozhodnutí(2) konstatoval, že „povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka nemovitosti povinnost užívat a spravovat majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho vlastním pozemku byla provedena opatření zamezující (či ji snižující) možnosti vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je povinen řádně pečovat o porosty rostoucí na jeho vlastním pozemku. Této odpovědnosti se v daném případě žalovaný nemohl zprostit ani poukazem na to, že si k zajištění péče o zeleň ve svém vlastnictví smluvně sjednal nějaký další subjekt“.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky(3) se prevenční povinnost týká i odstraňování větví: „Pádu větví je vlastník stromu povinen předcházet a v rámci prevence provést opatření alespoň snižující možnost vzniku škody. Nejde přitom o absolutní povinnost vlastníka počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž jde o povinnost postupovat při správě svého majetku tak obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Stáří a vzrůst stromů mají totiž vést vlastníka k důkladnější péči o ně a k zajištění odpovídajícího způsobu jejich ošetření, přičemž takovéto možnosti existují a je na něm, aby zvolil pro něj dostupná a dostatečně účinná prevenční opatření.“
Tam, kde pád stromu (byť nepřímo) souvisel s podnikatelskou činností, připustil Nejvyšší soud České republiky možnost odpovědnosti i na straně provozovatele, a to v podobě takzvané objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností(4): „Za škodu způsobenou pádem stromu na vozidlo zaparkované v areálu autokempu může odpovídat provozovatel autokempu podle ustanovení o škodě vyvolané věcí použitou při provozní činnosti [§ 420a odst. 1 písm. a) obč. zák.].“ V současnosti by šlo o ustanovení § 2924 občanského zákoníku.
Tentýž soud se v této souvislosti vyjádřil i k povaze činnosti obcí spočívající ve správě komunálního majetku, když(5) uvedl, že „činnost obce pečující o městský park nelze shledat činností s hospodářským účelem spojeným se systematickou a cílevědomou činností spočívající v poskytování služeb za úplatu, a tudíž odpovědnost obce za škodu způsobenou stromem padlým v městském parku nelze posuzovat podle § 420a odst. 1 obč. zák.“
Jestliže v tomto případě bylo rozhodnutí soudu pro obec příznivé, nedá se totéž konstatovat o rozsudku Nejvyššího soudu České republiky(6), kde bylo za okolnost postačující ke vzniku odpovědnosti za škodu označeno povědomí obce o existenci rizika pádu stromů, ačkoliv šlo o cizí pozemek; odpovědnost obce byla odvozena z ustanovení § 35 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ukládajícího obci povinnost pečovat o ochranu zdraví svých občanů: „Odpovědnost obce podle § 420 obč. zák. pro zanedbání prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. je dána, když tato věděla o nebezpečném stavu stromů u průjezdního úseku silnice v obci, a to především za situace, že sama k zabránění vzniku škody neučinila včasná a účinná opatření, neupozornila ani vlastníky stromů na havarijní stav a na potřebu provést opatření k odstranění závadného stavu. Obec totiž ve smyslu ust. § 35 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, je povinna pečovat o ochranu zdraví svých občanů, což znamená, že musí tedy brát zřetel přinejmenším i na to, zda v obci něco ohrožuje jejich zdraví, a to i v případě, že příčinou ohrožení je stromoví podél silnice vedoucí obcí, které nestojí na obecním pozemku a není ve vlastnictví obce.“
Tento extenzivní přístup k výkladu rozsahu odpovědnosti obce u zeleně nacházející se na veřejném prostranství byl později naštěstí korigován Ústavním soudem(7). V jeho nálezu byl vysloven zcela jednoznačný závěr, že z ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nelze povinnost obce pečovat o silniční vegetaci na pozemcích v průjezdním úseku silnice I/19 v intravilánu obce dovodit.
