Ano, často se píše o vodě v krajině. O tom, jak mají potoky meandrovat, jak zadržet vodu v rybnících či jim podobných lidských dílech, dokonce se objevují i názory, že některé plodiny nejsou vhodné pro naši krajinu, neboť vodu nezadrží a ta navíc vezme s sebou i to nejcennější, co na polích je – ornici. Ale již méně, skoro vůbec ne, se zamýšlíme nad tím, že voda v krajině se možná ještě lépe uchová pod zemským povrchem, pod krajinou.

Půda představuje mimořádnou zásobárnu vody v krajině. Jen ve 100 cm mocné povrchové vrstvě středně těžké půdy (ta v naší republice převažuje) je na ploše jednoho hektaru obsaženo za normálních podmínek až 2 920 000 kg půdní vláhy. Je to množství, které by jednomu člověku při každodenní spotřebě 400 litrů vystačilo plných dvacet let. Kdo z nás spotřebuje 400 litrů denně?

Bez půdní vláhy, bez těchto podpovrchových vod, by v korytech našich potoků a řek existovaly průtoky, jen když by zapršelo a možná ještě chvíli potom. A také suchozemské rostliny, které nepřetržitě ztrácejí vodu transpirací, by bez této podzemní vláhy nemohly existovat. Jsou na ní životně závislé, a to jim umožňuje především půda.

Jak se však voda do půdy dostává? Každý na to odpoví velmi rychle – no přece vsákne se do ní. Je to jednoduché, vsákne se. Ale jak? I k tomu musí být vytvořeny podmínky. Půda totiž není jednolitá pevná hmota, vždy v ní bývá část prostoru, která je nezaplněna, jsou v ní různé póry, závislé na její struktuře, na jejím složení. Tudy si hledá voda cestu do půdy. V půdě jsou ovšem také všelijaké trhliny, praskliny a spousta jiných otvorů, které jsou pro cestu vody pod povrch daleko příznivější. A velkou roli ve vytváření takových děr a dírek hrají bezesporu rostliny i živočichové. Vždyť i pro ně, a právě pro ně, je voda pod povrchem zárukou jejich existence.

Mimořádný význam pak mají zejména žížaly. Hlavně ty žížaly, které žijí v hlubších vrstvách půdy (až několik metrů hluboko – no, řekli byste to?). Právě tyto žížaly při svých vhodných životních podmínkách trvale zajišťují komunikaci spodního horninového prostředí s půdním prostředím na povrchu. Neboť jejich chodbičky usnadňují nejen pronikání vody do spodních částí půdních profilů, ale také její vzlínaní k povrchu. Vzpomenete si ještě na tzv. Torricelliho pokus, který jsme kdysi probírali ve fyzice? Je to vzlínání vody v úzkých trubicích. A přesně tak se chová spodní voda, je-li sucho, v žížalích chodbičkách. Existující soubory těchto chodbiček v těžkých a středně těžkých půdách působí tedy nejen odvodnění, ale i zavlažování povrchu v době sucha. A je to dnes někdy velmi potřebné.

Ale žížaly mají mimořádný půdotvorný význam nejen při zajišťování pohybu vody v půdě, ale také při převrstvování a provzdušňování půd a jejich obohacování o ústrojnou hmotu a o příznivé ovlivňování struktury půdy. Poukázal na to v polovině 19. století i zakladatel evoluční teorie Charles R. Darwin. Podle různých autorů může být v jednom kubickém metru půdy od několika jedinců až po 500 (někteří autoři uvádějí až 15 000) jedinců žížal. Ale i těch pět set kusů je dostatečný počet. Ovšem v době používání chemických hnojiv či chemických postřiků se »úspěšně« daří člověku vybíjet tyto velice užitečné živočichy.

Žížal žije i u nás velmi mnoho druhů. Většinou jsou to volně žijící půdní živočichové, některé druhy jsou vodní, žijící na vodních rostlinách nebo zavrtaní v bahnitém dnu. Jejich těla jsou stejnoměrně článkována, některé druhy mají sedm, jiné až 200 článků. Na každém článku pak mají čtyři svazky štětinek, pomocí nichž se pohybují. Dýchají celým povrchem těla. To je nutné si uvědomit, když někdy se nám podaří pozorovat tzv. předdešťové vylézání žížal ze svých chodbiček. Připravují tím jednak cestu vody do podzemí, ale také se nechtějí v té vodě utopit! Neboť pod vodou, stejně jako my, lidé, nemohou dýchat. Vylézání žížal z chodbiček je jedna z nejspolehlivějších předpovědí brzkého deště.

Za potravu mají žížaly zbytky organického materiálu a bakterie, které požírají spolu s organickou hmotou. Nejčastěji ji tvoří rostlinné zbytky – listy, stébla slámy, odumřelé rostliny i zbytky jmenovaného ve chlévské mrvě. Suchozemské žížaly tak představují nejvýznamnější složku půdní makrofauny.

Asi nejčastější naší žížalou je žížala obecná, obyvatel našich orných půd, luk, listnatých lesů, zahrad a sadů. Bývá někdy dlouhá až 30 cm, ale nejčastěji nacházíme jedince dlouhé okolo deseti centimetrů. Spolu s žížalou mléčnou a žížalou hnojní tvoří převážnou část žížalích jedinců v každém metru krychlovém. Ovšem, nejsou samotné. Vždyť z čeledi žížalovitých žije u nás na 52 druhů. Takže v menší míře se určitě do toho množství dají počítat i jejich vzácnější druhy.

Na našich horách žije žížala podhorská. Žije v povrchových vrstvách půdy, ve spadaném listí i jehličí, pod kůrou i ve dřevě padlých kmenů. Její tělo je výrazně »tygrovaně« zbarveno, totiž má na každém článku výrazný červenohnědý až červenofialový příčný pruh. A je to také náš jediný druh žížal, který dokáže světélkovat!

Žížaly jsou velmi zajímaví a užiteční živočichové. Jsou velmi významným článkem ovlivňujícím utváření vodního režimu celé krajiny. Jejich chodbičky umožňují vodě se dostávat do spodních půdních vrstev i dokážou přivádět vodu odtamtud zase k povrchu. Jsou to důležité drenážní systémy, které také odvádějí přebytky vody do potoků či vodních nádrží. Odpařováním vody činí i naše příznivé klima. Pokles žížal v půdě má často nepříznivý vliv zejména v horkých dnech. Půda nevydává potřebnou vláhu, suchá je nejen její povrchová vrstva, suchem trpí rostliny i živočichové, včetně nás, lidí.

A přesto dopouštíme ničení žížal nejen chemicky, ale i mechanicky. Těžkými mechanismy, kterými obděláváme pole, stlačujeme nejen půdní částice, ale ničíme i chodbičky půdních živočichů, žížaly nevyjímaje. Neptáme se, kolik jich zahyne a jestli ještě vůbec jsou v půdě. Pak pracně dovážíme nepůvodní druhy odkudsi z Ameriky, které naši původní půdní faunu, včetně žížal, ničí a sami umírají, neboť nejsou na naše podmínky zvyklé. Velmi složité je předivo života a každý organismus v něm hraje svou roli. I žížaly, které jsou tak důležité pro vodu v krajině i pod ní.