Sleduji po léta střety dvou zásadně rozdílných principů v nakládání s lesy Národního parku Šumava (NPŠ). V záplavě příspěvků postrádám zamyšlení nad podstatou nekonečných sporů.

Obvykle se mluví o souboru zásad přírodovědeckých a souboru zásad lesnických. Podle prvního je přáním či vizí od samého začátku existence NPŠ přenechávat přírodě v co nejkratší době velké plochy (původně až 75 %). Protože dominantní lesní ekosystémy parku jsou z 86 procent kulturní lesní ekosystémy (mnoho protipřírodních monokultur smrku), odborně kompetentní instituce varovaly před zákonitým vznikem drastických, velkoplošných ztrát stromového patra lesů. Proč varovaly? Stromy jsou totiž to, co vytváří lesní ekosystémy, jejich životní prostředí v ovzduší i v půdě.

Ztráta stromů je zásadní změnou přírodních procesů na místě; mohou se však zásadně měnit nejen lokální stavy, ale i dálkové vlivy lesů na krajinu a její prostředí. Vznikají tak dlouhodobě působící rizika pro kulturní krajinu a lidi. NPŠ nebyl totiž zřízen v přírodních pustinách, ale uprostřed kulturní a obytné krajiny. Přesto stanovisko přívrženců volnosti pro kůrovce bez jakýchkoliv dalších ohledů zní: „Kulturní krajina? To je přece to, co nás vůbec nezajímá!” Bylo mi tak písemně sděleno jejich univerzitním zastáncem.

Tzv. „lesnický” soubor zásad nevycházel z tak jednostranné vize, z přání podpořit bádání v dílčích přírodovědných oborech. Tento dílčí zřetel v daných podmínkách nepovažoval za jediný z možných. Chtěl proto postupně, s využitím lesního prostředí stávajících lesních porostů a jejich působení na okolí, dospívat k postupné přeměně kulturních ekosystémů na přírodě bližší tak, aby cíle NPŠ bylo dosaženo bez velkoplošných destrukcí stromového patra lesů, a tím rizik pro prostředí okolní krajiny. Šlo o předběžnou opatrnost. Není to soubor, jenž by měl cokoli společného s hospodářskými lesy a produkcí dřeva. Respektuje veřejné zájmy na prostředí krajiny. A co možné důsledky?

Shrnuto: přírodovědné zásady se opírají především o ideu vytvořit divočinu. Až teprve v rámci této ideje mohou pracovat vědy. A to na předem daných úkolech: 1. že divočina je nutná, 2. jak se k ní dostat co nejdříve a na co největší ploše. Je to přísně ideologické zadání, jsou vyloučena jiná hlediska. Jedna půlpravda se bere za celou pravdu - ta druhá půlpravda, tedy souborné pojetí pro nakládání s lesy parku charakteru NPŠ, jako by bylo neznámo, nevhodné nebo nežádoucí. V tom je jádro nekonečných sporů bez širšího podkladu standardními vědeckými argumenty,

Složitý vědecký problém je zatlačován machinacemi politického rázu „fait accompli” - třeba účelovými „lidovými hlasováními”, občanskou neposlušností podle módního spíše anarchistického než demokratického nápadu „nelíbi-li se ti zákon, dělej si po svém”.

Je zvláštní nevšímat si po velkoplošné a mnohaleté destrukci milionů stromů změn i ztrát toho, co pro krajinu jako celek je v platné legislativě „nenahraditelnou funkcí lesa jako složky životního prostředí”i pro vnuky pravnuků těch, kteří si v NPŠ přejí přenechávání kulturních lesů daného charakteru přírodě a nepřejí si často ani slyšet o možných důsledcích u národního parku v kulturní krajině...

Možnost věcné diskuse odborníků je po léta omezována, neboť kromě vědců pro divočinu bez jiných zřetelů jsou ti ostatní jen fachidioty, zrádci, škůdci, zaprodanci těžařů, developerů a těch, kteří chtějí mít z národního parku lunapark. Říká se tomu jemnocitně zpolitizování kauzy NPŠ.