V polovině 90. let minulého století byli do Yellowstonského národního parku ve Wyomingu reintrodukováni vlci. Chyběli tam celých 70 let, protože je lidé vystříleli z obavy, aby smečky nenapadaly turisty.

Krátkozraká snaha o lidské bezpečí v divoké přírodě přinesla neblahé důsledky. Rovnováha přírodního ekosystému se začala povážlivě rozpadat.

Ekologové nakonec přesvědčili úřady, že predátor prostě do přírody patří. V letech 1995 až 96 bylo do Yellowstonu vysazeno celkem 31 vlků. Během patnácti let se jejich populace rozrostla asi na tři stovky.

Vrby rostou před očima

„Když jsem do Yellowstonského parku před 16 lety nastoupil, nebyly tu prakticky žádné vrby. Jeleni wapiti je spásli do posledního výhonku,” vzpomínal předloni šéf reintrodukčního programu Dough Smith. „Ale jak jsme sem vraceli vlky, mohli jsme sledovat, jak nám vrby vyrůstají přímo před očima. Je to jednoduchý vztah: vlci žerou jeleny a jeleni zase vrby.”

Sledování vývoje živočišných populací v parku po navrácení vlků ukázalo, že predátoři nejenže ovlivňují stavy býložravých zvířat, ale prostřednictvím komplexních vztahů v rámci ekosystému mají pozitivní vliv i na obnovu přirozené skladby rostlin.

Absence vlků v letech 1926 až 95 se časově shodovala se zmenšením populace bobrů. Jakmile se ale vlci vrátili, stouply i počty bobrů, protože se obnovil růst vrb. Více bobrů znamená i větší plochy, zatopené v důsledku jejich četnějších hrází, a to se odrazilo ve zlepšení mikroklimatu, vhodného pro rostliny vyžadující více vláhy, jako jsou v Yellowstonském parku právě vrby a osiky.

„Zdá se to na první pohled nepravděpodobné, ale chybějící článek v řetězu byli vlci, hlavní predátoři,” shrnul Smith. „Návrat k původní vyváženosti ekosystému trval sto let – o vlky jsme přišli začátkem minulého století, v jeho závěru jsme je získali zpátky, a teď, po deseti patnácti letech je to tu stejné jako tenkrát na začátku.”

Grizzly potřebuje borůvky

Zatím poslední poznatek o komplexnosti mezidruhových vztahů v Yellowstonu, mimochodem nejstarším národním parku světa, publikovali vědci z univerzit států Washington a Oregon v posledním červencovém vydání magazínu Journal of Animal Ecology. Popisují, jak obnovující se populace vlků ovlivňuje potravu medvědů grizzly.

„Grizzlyové svým způsobem propojují složení potravy všech druhů v ekosystému parku,” napsal ve studii David Mattson, ekolog americké geologické služby.

Když byli vystříleni poslední vlci, prudce se rozrostla populace tamních jelenů (Cervus canadensis) a rychle devastovala porosty keřů, plodících bobule. Ty jsou významnou sezónní potravou medvědů (Ursus arctos horribilis), takže jejich počty zase začaly klesat. Studie vycházela z porovnání m n o ž s t v í zbytků bobulí v medvědím trusu v období, kdy v parku vlci chyběli, a po jejich reintrodukci.

„Lesní plody jsou důležitou součástí potravy grizzlyů,” připomenul William Ripple, spoluautor výzkumu. „Žerou různé bobule zejména v pozdním létě, kdy potřebují co nejrychleji přibrat na váze a vytvořit si zásoby tuku na období zimního spánku.” Výhonky keřů ale okusují i jeleni, a to zejména na jaře.

Rostliny tak nestačí vykvést a vytvořit plody, zakrňují a postupně mizí.

Co je víc?

Zvěř, nebo les?

Po navrácení vlků a následném poklesu počtu jelenů se porosty keřů mohly vzpamatovat. Podíl již opět dostupných bobulí v medvědím trusu se proti období před návratem vlků zdvojnásobil.

„Nadměrný okus keřů vysokou zvěří je celosvětový problém,” potvrzuje Atle Mysterud z univerzity v Oslo. „Yellowstonská studie jasně ukázala, že po návratu vlků se porosty keřů významně rozrostly.” To bylo míněno jako výtka na adresu některých evropských mysliveckých manažerů, kteří často preferují vysoké stavy lovné zvěře a brání se reintrodukci predátorů. Dravce odmítají i chovatelé hospodářských zvířat s poukazem na škody, které jim predátoři z lesa působí. Důsledkem ale je pokles kvality lesa.

Dobrá zpráva nemusí být dobrá vždy

Snížení vysokého stavu jelenů v americkém parku v důsledku návratu jejich hlavního predátora, vlka, ale nemusí nutně znamenat dobrou zprávu. Je tu i jiný faktor, ovlivňující rovnováhu v Yellowstonu. Počty medvědů v parku v posledních letech stouply na trojaž čtyřnásobek. Jeden medvěd uloví na jaře třikrát víc kolouchů než vlk, a víc medvědů sežere víc bobulí, takže vývoj k lepšímu se může zvrátit: víc predátorů znamená větší tlak na jeleny i na bobule. Před pětadvaceti lety bylo jelenů wapiti v Yellowstonském parku kolem 19 tisíc, v zimě 2011/12 jich ale strážci napočítali už jen asi 3900. To znamená drastické snížení počtu mláďat. Protože ale kolouši jsou na jaře důležitou, ne-li hlavní složkou medvědí potravy, obávají se někteří ochránci negativních dopadů zmenšení populace jelenů. Klesá totiž dostupnost také druhé klíčové jarní kořisti – pstruhů.

„Není to nic snadného, odhalit provázanost všech faktorů v tak rozlehlém ekosystému,” poznamenal ke studii Arthur Middleton z univerzity Yale.

Nové pumy na Floridě

Yellowstone je neobydlený park. Jiná situace je na Floridě, na

východě Národního parku Everglades u třistatisícového města Naples na pobřeží Mexického zálivu. Ekologové z floridského institutu pro přírodu a rybářství tam před několika lety zahájili reintrodukční program na podporu rapidně klesající populace „floridského kuguára”, jak se tam lidově říká východnímu poddruhu pumy americké (Puma concolor cougar). Patří sice mezi tzv. malé kočkovité šelmy, ale dva metry dlouhý, metrák vážící dospělý samec může každému nahnat strach.

„S kuguárem jsem se dřív setkával tak jednou do roka, teď na něj v lese narazím skoro každých čtrnáct dní,” popsal pro server BBC své soužití s tímto dravcem Al Sanchez z Naplesu. „Vždycky zpanikařím, když zaslechnu zvuk, který by mohl pocházet od něho. Bojím se, aby si mě nevyhlédl za potravu.” Alovi a mnoha dalším nepomůže ani vědomí, že kuguár se člověku vyhýbá, současné populace už loví jen v noci, a to malé savce a ptáky. Na mláďata kopytníků si troufne jen zřídka a při nedostatku potravy preferuje spíš hlodavce než třeba slepice na dvorku.

V důsledku bezhlavého lovu těchto domnělých škůdců hospodářských zvířat a zmenšování vhodného životního prostředí – teritorium kuguára má i několik desítek čtverečních kilometrů – zbývalo před dvaceti lety v parku asi třicet kusů, díky introdukci se jejich počet nyní odhaduje na stovku. Ekologům nešlo jen o záchranu zdejší populace a navrácení vrcholového predátora parku, ale věřili, že pumy zastaví nebezpečný růst počtu divokých prasat.

Kdo se bojí koho

„Nemyslím, že by kuguáři pro obyvatele Naples představovali velké nebezpečí, člověk je pro ně příliš velké sousto,” vysvětluje šéf programu Mark Lotz. „Jestli ale na něj narazíte ve chvíli, kdy bude držet v tlamě kořist, zmizte – mohl by si myslet, že mu úlovek chcete ukrást a mohl by ho bránit.” Lotz doporučuje nespouštět zvíře z očí a pomalu ustupovat. Kdyby se kuguár přesto začal k člověku blížit, je prý třeba hodit po něm klackem či kamenem. „Účinné je také známé gesto zvednutí obou rukou nad hlavu – kuguár si nebude myslet, že se mu vzdáváte, ale nepochybně si všimne, že jste větší než on,” dodává Lotz.

Člověk jako živočich nebyl na začátku své existence na Zemi dominantním druhem. Milióny let předtím, než se objevili první pralidé, byli na vrcholcích potravního řetězce nikým neohrozitelní predátoři jako vlk, medvěd a velké kočkovité šelmy. Během vývoje je však lidé lovili a zabíjeli takovou mírou, že dnes je jich v ekosystémech všeobecně málo na to, aby zůstala zachována přirozená rovnováha. Divoká příroda už není divoká a stále víc vědců je přesvědčeno, že je to špatně.

Žít s nimi

Predátoři nejsou nemilosrdní, zbyteční zabijáci, ale naopak základní složkou zdravého ekosystému – a to je důvod reintrodukcí, protože právě oni jsou tím rozhodujícím činitelem ve snaze zabránit dalšímu úpadku životního prostředí. Moderní svět ale není predátorům nakloněn. Rostou města a silnice, které rozbíjejí na menší a menší části jejich zbývající životní prostředí. To je často překážkou, aby si nalezením vhodného partnera uchovali genetickou různorodost a nezdegenerovali.

Návrat predátorů do našeho současného světa není ani bez rizik pro nás.

„Ano, jsou našimi soupeři a občas nás mohou i připravit o život,” připouští ochránce Yellowstonského parku Dough Smith. „Stojí ale za to tenhle jednostranný pohled vyvážit. Jestli chceme alespoň někde vrátit přírodu k původnímu stavu, jestli ji chceme chránit, bez predátorů to nepůjde. Jejich přínos v tomto úsilí je obrovský. Pro naše vlastní dobro je musíme přestat nenávidět nebo se jich bát, a začít se učit žít s nimi.”