KOŽICHOVICE
Jarní počasí láká k vycházkám. Máme štěstí. Za pěknou přírodou a nevšedními zážitky nemusíme jezdit světa kraj. Stačí si vzít dobré boty, případně kolo a vyrazit. A nestačíme žasnout. Bohužel, vždy to nejsou jen první květy. Někdy to je černá skládka a někdy...cesta.

STARÁ A NOVÁ
Bytelná lesní cesta. Co je na ní divné? Cesty se čas od času v lese postavit musí. Jinak dřevo z lesa nedostanete. Na jedné z posledních jarních vycházek jsme však objevili cestu, která tam být snad ani nemusela nebo snad ani neměla. Nejsem lesník, hospodaření v lese nerozumím, a proto jsem se začal vyptávat. Jak se ukázalo, stromy namísto cesty by v těchto místech vidělo více lidí.

Ty cesty tam totiž vedou dvě. Jedna stará, kterou lesní závod vybudoval snad před třiceti lety a pak nová, která vznikla teprve vloni. Jsou od sebe vzdáleny doslova, coby kamenem dohodil. V úseku přibližně 100 m vedou dokonce rovnoběžně asi 40 m od sebe a obsluhují ten samý kus lesa. „Stará” je ale stará jen podle jména. Jinak je stejně bytelná a široká jako ta nová. Tak kdo a proč zde stavěl tu novou? Nebyly investiční prostředky vynaložené na stavbu nové cesty přinejmenším plýtváním peněz?

DŮVODY NEZNÁM
Jednoduché vyptávání nás dovedlo k majitelce lesa, ve kterém vede část původní cesty. Je jí slečna Kateřina Trojanová. Kateřina však žije v Brně, a proto ji zastupuje její otec Radek Trojan. Ten nám záhadu dvou cest trochu poodkryl. Z jeho pohledu je to do nebe volající nerozum, který nikomu nic nepřinesl. Naopak. Zmizel pěkný kus lesa a při stavbě cesty si část Kožichovic užila nákladních aut, která do lesa vozila jednu fůru kamení za druhou. O co tedy šlo?

„Důvod neznám,” říká nám s pokrčením ramen pan Trojan. „Když nám v devadesátých letech les vrátili a my se tak dozvěděli, co je vlastně naše, zjistili jsme, že nám naším lesem vede cesta. Mluvím o lese, ale on je to samozřejmě v podstatě kousek lesa – takový pruh. A tím pruhem ona cesta vede. Já nejsem lesník, ale v takovém kousku toho ani moc nenahospodaříte. Nijak jsem netlačil na pilu, ale po několika letech jsem se obrátil na Lesní správu s tím, že mi někdo používá můj pozemek a jestli by to bylo možné nějak řešit. Paradoxně totiž platím daň z nemovitosti z cesty, kterou nepotřebuji a používá ji někdo jiný – konkrétně Lesy ČR. Sešli jsme se, ale nic konkrétního jsem se nedozvěděl, v podstatě by se dalo říci, že to vyšumělo. Nepotěšilo mě to, ale v užívání cesty jsem tenkrát, ani nikdy potom nebránil.”

NEKOUPÍ A NEKOUPÍ
Čas běžel a protože les pana Trojana neživí, řešil jiné aktuální problémy. „Po nějakém čase,” vzpomínal dál majitel lesa, „přesněji 19. března a 10. září 2010 jsem napsal dva maily na Lesní správu, kde již přesně uvádím čísla parcel a uvádím, že na těchto pozemcích je lesní cesta, kterou Lesy ČR užívají ke svážení kulatiny i ke zřizování meziskládek. To už se na Lesní správě změnilo vedení. Reakce na moje dopisy byly vesměs zamítavé. Snažili se mně tvrdit, že cestu nepoužívají. Bylo to nepříjemné. Nafotil jsem uskladněné dřevo, vyježděné koleje a poslal jim to mailem. Ale ani tehdy jsem v užívání cesty nikomu nebránil. Co se dá dělat, už je tam, tak ať se používá. Po té došlo k několika schůzkám, kterých se účastnila Ing. Světlana Cvachovcová a Ing. Aleš Rusek. Pan Rusek mi tehdy navrhl, že od nás Lesy pozemky koupí i s porosty za cenu 3 koruny za metr čtvereční. Což je samozřejmě cena naprosto nepřiměřená a já na to nereagoval. Bohužel to byla jediná nabídka, která padla. Abych byl spokojen a prodej byl oboustranně výhodný, muselo by se spočítat množství dřeva. Nepočítal jsem to, ale podle hrubého odhadu mi částka za pozemky i dřevo vycházela na třicet až čtyřicet tisíc korun. Na takovou částku však Lesy slyšet nechtěly.”

NOVÁ CESTA! PROČ?
„V roce 2012, kdy bylo hodně sněhu,” vypráví pan Trojan dál svůj příběh, „jsem se šel jednou projít do lesa a uviděl nový průsek. Bylo to čerstvé a vypadalo to strašně – jako na přistávání letadla. Nevěděl jsem co se děje. Vzápětí jsem ale potkal souseda, kterýn mi vysvětlil, že to bude nová cesta, protože já jsem Lesy na tu „svou” nechtěl pustit. To mě přišlo hodně blbé, protože já jsem nikomu nikdy v užívání nebránil. Pouze jsem se snažil o nějaké majetkové vyrovnání. A to mě štve neustále, protože po Kožichovicích se nyní vykládá, že já jsem Lesům bránil v užívání té „mé cesty” a oni, chudáci, si museli vybudovat cestu novou. Část lesa, kde leží nová cesta, musely Lesy navíc vykoupit a vykácený porost neměl zdaleka mýtní věk.”

Tolik pan Trojan. V lese nedaleko Kožichovic jsme tedy svědky možná podivného hospodaření. Kus lesa zde byl vykácen, zdá se, zcela zbytečně.

STARÁ BOHATĚ STAČILA
Pátrali jsme dál po někom, kdo by nebyl na akci nějakém způsobem závislý a přitom k ní měl co říci. Podařilo se nám najít pana Karla Kloudu, předsedu místního mysliveckého sdružení a zeptali se jeho, co si o stavbě nové cesty myslí. Byl stručný a přímočarý.

Bývalý lesák je nyní již sice na odpočinku, ale dění nejen v lese sleduje se zájmem a nebojí se říci vlastní názor: „Je to zbytečná stavba,” říká bez obalu. „Ale Lesy ji vedou po svých pozemcích, a tak s tím je těžko něco dělat. Ale není mně vůbec jasné, proč ta horní cesta vznikla, protože tam nebude dvacet let co vozit. Není tam les v mýtním věku. Občas se tam udělá nějaká probírka, a to je vše. Prostě zbytečně vyhozené peníze. A to nevím jenom já, to ví spousta jiných lidí. V podstatě každý, kdo si to projde. Důvodem bylo, že se nedohodli s majitelem jednoho pozemku. Přitom ho stačilo vyhandlovat a bylo to. Když byly Lesy ochotny dát za novou cestu tolik peněz, tak klidně mohly ty pozemky vykoupit. Byl by to jen zlomek vydaných peněz a nemusely by kácet. Hlavou nad tím kroutí všichni.