Na kopcovitém pobřeží na jihu australského státu Nový Jižní Wales začalo jaro. Znamená to, že lidem už zbývá jen pár týdnů příprav, než se znovu připlíží v dálce tiše číhající sezóna požárů, píše deník The New York Times.
Oheň na přelomu loňského roku spálil bezmála 19 milionů hektarů australské půdy - to je víc, než rozloha Sýrie. Na prostorných parcelách, kde dřív stávaly životem překypující domy, dnes zůstaly jen cihlové komíny. Ubylo divokých zvířat. Dříve svěží a travnaté kopce jsou nyní pokryty mrtvými stromy připomínajícími zápalky a dokonce i řeky jsou zasypány popelem. Kdysi srdečná a majestátní krajina nahání strach.
„Ty ohně byly tak velké. Nikdo neví, jak se s jejich obrovským rozsahem vyrovnat,“ uvedla Julie Taylorová Millsová, která se podobně jako mnoho dalších vlastníků místních pozemků úzkostlivě připravuje na další léto a jeho suché a horké počasí. "Všichni se bojíme a teprve jsme se s tím začali vyrovnávat," vysvětluje.
Od západního pobřeží Spojených států, kde hořely desítky tisíc kilometrů čtverečních porostu, přes Austrálii, Sibiř, Portugalsko, Brazílii a Indonésii je svět nucen měnit přístup k soužití s požáry. Jak se země otepluje kvůli spalování fosilních paliv, lesní požáry jsou čím dál tím větší, častější a mnohem více zničující.
Je to teprve chvíle, co si obyvatelé venkovského pobřežního okresu Eurobodalla, který se rozkládá přes zhruba 130 kilometrů jižně od města Batemans Bay, oddechli.
Taylorová Millsová je jednou z místních, kteří se poprvé rozhodli obrátit na australské domorodce a jejich odborníky na oheň. Ti se kontrolovaným vypalováním snaží umenšit hrozbu, kterou představuje před loňským ohněm uchráněný porost.
Odborníci jsou přesvědčení, že na to, aby byl letošní rok stejně hrozivý jako ten minulý, není v australské buši jednoduše řečeno dostatek paliva - lidé traumatizovaní požáry však tento názor nesdílí.
Eurobodallu loňské požáry úplně pohltily. Spálily okolo 79 procent oblasti, která má o rozlohu jako americký ostrov Long Island; poničeno nebo zcela zničeno bylo v regionu s 37 000 obyvateli 700 domů.
Oblíbený skalnatý kus pobřeží zvaný Pretty Point je i po osmi měsících od požárů černý od sazí a kromě plevele na něm nic neroste. S následky ohně se bude potýkat ještě desetiletí, říká Paul Martin, který v Eurobodalle dohlíží na ochranu před invazivními druhy. Podle něj velkou část spálené krajiny zarostly keře pocházející původně z jižní Afriky, které vystrnadily místní rostliny.
Na hlavní silnici městečka Mogo stále chybí desítky obchodů a podniků, které oheň spálil na prach. Jeden z místních obyvatel přišel o svůj dřevěný domek a podobně jako mnoho dalších se kvůli obavám rozhodl zbavit celý svůj pozemek porostu.
„Lidé se bojí, že tahle oblast přijde o své kouzlo,“ říká pětašedesátiletý Barry Horsburgh, další obyvatel Moga, které se nachází zhruba 100 kilometrů východně od Canberry. „Ale také myslíme na to, že nechceme, aby se to opakovalo,“ dodává.
Australské úřady nedávno přijaly sérii doporučení na základě nezávislého vyšetřování loňských požárů. Mimo jiné jsou mezi nimi právě i požadavky, aby lidé své pozemky zabezpečili zbavením porostu a zakládali preventivní ohně.
A lidé už projevují zájem. Domorodí stařešinové, kteří pomohli s kontrolovaným požárem Taylorové Millsové - Andrew White, Owen Carriage a Les Simon - uvedli, že zatím obdrželi přes 60 žádostí o pomoc. Využívají při tom domorodých znalostí tak, aby plameny co nejméně uškodily zvířatům a rostlinám. "Když s tímto prostředím žijete po tisíce let, víte, jak v něm číst," uvedl 67letý Carriage. "Jste toho součástí. A oheň je toho součástí," dodal.
Pro většinu lidí je však oheň neznámý, ba přímo děsivý. Když hasiči zapálili preventivní oheň ve městě Moruya, pach kouře rozplakal děti v místní základní škole, které se lekly návratu výhně. Na začátku září se nepříjemné vzpomínky vrátily i Taylorové Millsové a jejímu sousedovi, a to když ucítili kouř ze spálených eukalyptů. Ve strachu, že se znovu vznítil nedaleký národní park, běželi ke zdroji dýmu - ukázalo se však, že jejich soused přezdívaný „Starý Jack“ jenom pálí listí.
„V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je naše dědictví,“ uvedla Millsová. „Ostražitost a 'vnitřní výstražný systém' někde v koutku mysli, které tu dříve nebyly,“ dodává.
