Ondřej KONRÁD, moderátor
Na Šumavě roste jakási nová železná opona. Komentář Lídy Rakušanové čte Irena Hýsková.
Irena HÝSKOVÁ, redaktorka
Tak trochu sestavu z časů Charty 77 připomínala pondělní tisková konference v centru Prahy. Aktivisté z hnutí Duha, kteří ji pořádali, a jejich hosté, tři ctihodní páni doktoři a profesoři z Německého svazu ochránců přírody a za Bavorského národního parku, byli od sebe generačně vzdáleni podobně jako svého času profesor Patočka a muzikanti z Plastic People. Ta nejpodstatnější ingredience se ovšem zásadně změnila. Dnešní oficiální struktury už jiné názory nepotlačují. Za to je ale místo demokratické diskuse a hledání konsensu bohorovně ignorují. Jak uvedl předseda Německého svazu ochrany přírody Hubert Weiger, pravidelná výměna informací, dojednaná mezi bavorským a českým ministrem životního prostředí v rámci úsilí o evropské pásmo chráněné přírody, táhnoucí se od severu na jih kontinentu, jehož těžištěm má být území šumavského a Bavorského národního parku, se nekoná už rok, protože český ministr životního prostředí Chalupa údajně nemá na schůzku čas. Po zdejší výměně vlády v roce 2010 stagnuje i dříve dobrá přeshraniční spolupráce obou parků. Od oboustranných závazků z roku 1999 a 2005, o nichž premiér Nečas svůj bavorský protějšek několikrát ujistil, že je jeho vláda bude dodržovat, česká strana ve skutečnosti obsahově ustupuje. Chalupův návrh zákona o Národním parku Šumava hodlá bezzásahové území na české straně de facto zmenšit, protože zákaz kácet kůrovcem napadené stromy má platit už jen na 22% rozlohy parku, zatímco při předloňském kácení za ředitel Stráského bylo přísně chráněných ještě 26% jeho plochy. Kromě toho už nemá být rozvoj turistiky podřízen ochraně přírody a v návrhu chybí i pravidla, jimiž by se měly řídit v národním parku nové stavby. S výhledem do roku 2057 by se divočina měla na Šumavě sice podle Chalupova plánu rozrůst na 35% národního parku, ovšem Česko se už před 11 lety zavázalo rozšířit ji na polovinu, a to do roku 2030. Pokud bude zákon v současné podobě přijat, hrozí Šumavě vyškrtnutí ze seznamu mezinárodně uznávaných parků. Předtím hosté z Bavorska českou vládu naléhavě varovali. Podle nich jsou především v okrajových oblastech investice do národních parků tím nejlepším, co mohou vlády pro jejich rozvoj udělat. Místní lidé se místo kácení, které dnes ale stejně už dělají těžařské stroje, musejí přeorientovat na služby v turistickém ruchu nebo na manuální práce v rámci provozu parku. Podle bavorských zkušeností rozvoj národního parku pracovní místa naopak vytváří, a to řádově po stovkách. Také omlazování lesa po kůrovcových kalamitách postupuje mnohem rychleji, účinněji a v neposlední řadě zadarmo, když se přenechá přírodě. Do deseti, patnácti let je na místě uschlého lesa mlází hustější a co do druhu stromů, rostlin a živočichů mnohem rozmanitější než dříve. Jen je třeba mít trpělivost. Ale jak zdůrazňuje zakladatel Národního parku Bavorský les a mezinárodní autorita v ochraně přírody, také odvahu zbavit se schematické představy, jak má vypadat les. To, co si pod tím jako Středoevropané obvykle představujeme, není divočina, ale člověkem přetvořená kulturní krajina. "Já sám jsem lesník", říká Beebl Ritter, "a trvalo mi dobrých deset let, než mi došlo, že les roste i beze mne. A mnohem líp, než kdybych se do toho přírodě montoval." Podle něho bude pro městského člověka divoká příroda stále atraktivnější. Návštěvníkům je ovšem třeba vytvořit takové podmínky a příležitosti, aby mohli velkolepou přírodu obdivovat zblízka. To znamená, pustit je i hluboko do lesů a věnovat se jim. Nutno dodat, že tohle na bavorské straně Šumavy umějí podstatně líp než na české, kde mají turisté nezřídka pocit, že národní park je spíše pro tetřevy než pro lidi. Zdejším politikům se to hodí, mohou jít na ruku těžařským firmám a developerům, aniž by se museli obávat, že se veřejnost vzbouří. Na Šumavě tak pomalu, ale jistě roste nová železná opona. Tentokrát mentální.
