Novela zákona o národním parku má před sebou legislativní cestu a různé tlaky, ale nabízí Šumavu otevřenou slušným lidem.

Šance na křehký mír vznikla za celou dobu existence Národního parku Šumava, tedy od roku 1991, jen třikrát. Poprvé v době samotného vzniku národního parku, kdy nikdo pořádně nevěděl, co to vlastně znamená, a lidé se radovali z toho, že mohou poprvé svobodně za bývalou železnou oponu a mají v regionu něco, co jinde není.

Podruhé v polovině 90. let, kdy parku šéfoval Ivan Žlábek. Žlábkův mír ale skončil v letech 1996–1997 vysokými kůrovcovými těžbami a tím začaly konflikty s ekologickými organizacemi. Další deziluzi přineslo, že Žlábek nedokázal otevřít historický hraniční přechod Modrý sloupuModravy, přestože otevření deklaroval.

Třetí šance se naskytla o osm let později v době šéfování zeleného ředitele Aloise Pavlíčka, který zákonným způsobem a s přispěním svého tehdejšího náměstka Jiřího Mánka připravil zonaci, projednanou s vědci i s obcemi, zonaci, která se měla uplatňovat postupně v horizontu deseti, třiceti a padesáti let. Tato šance ale neslavně skončila v roce 2005 aférou s tzv. škrtáním nul.

Skupina radikálních ekologů na správě parku u těchto čísel škrtla nuly, aby bezzásahovost na 39 procentech rozlohy plochy parku mohla být nastolena do pěti, a ne do padesáti let. A znovu se válčilo a Jiří Mánek musel ze správy odejít. Nová „zonace” pak byla bez souhlasu obcí zrealizována za dalšího zeleného ředitele Františka Krejčího, který si ji nechal posvětit na ministerstvu životního prostředí a v roce 2007 ji vydal legislativně nezávazným aktem – příkazem ředitele. Každý další ředitel mohl tento příkaz změnit podle toho, jak potřeboval.

Tak se zákonná zonace z roku 1995 elegantně obešla, vznikly bezzásahové II. zóny a přestalo se zasahovat na přibližně 23 procentech rozlohy národního parku. To vedlo k dosud nevídané explozi kůrovce. Od roku 2008 do roku 2010 bylo v kůrovcové panice vydáno na sedm set (!) výjimek umožňujících zásahy v bezzásahovém území – s laskavým svolením zelených ministrů. Kůrovcové těžby explodovaly. Jinými slovy, ty nejcennější lokality jako například oblast kolem jezera Laka byly nemilosrdně vykáceny a vznikly dosud největší holiny v historii parku.

Přitom v těchto kritických letech se nikdo ke stromům nepřivazoval, na zásahy nikdo nevyžadoval naturové posudky a nikdo si nestěžoval do Bruselu jako v případě lokality Na Ztraceném v roce 2011. Ekologům stačilo, že na ministerstvu mají vliv. Tato fakta se velmi často mediálně podceňují a skupiny lobbistů se snaží sugerovat dojem, jako by těžařské eldorádo vzniklo na Šumavě až za Jana Stráského a současného ředitele Jiřího Mánka. Přitom v současnosti kůrovcové těžby klesají.

Zóny, spojte se Celé té nesystémové absurditě by měl pomoci nový zákon o Národním parku Šumava, který by teoreticky mohl začít platit někdy po prázdninách. I. zóny, rozdrobené v roce 1995 na 135 ostrůvků, by se zcelily. Vzniklo by jen 35 I. zón. Jejich výměra by se zvýšila ze současných 13 procent na 26 procent, z toho 22 procent by bylo bez zásahu. Nový zákon by znamenal stabilní pravidla, přehlednější zonaci a návaznost zón na Národní park Bavorský les. Znamenal by konsenzus v regionu, který zatím nikdy nevznikl. Stará, leč nerealizovaná myšlenka z dílny Národního parku Bavorský les o přeshraničním propojení obou parků by se konečně uskutečnila. Turisté by se dostali nejen na Modrý sloup, ale i na Roklanskou hájovnu na české straně (bohužel podle prozatímních návrhů cestní sítě dál ne) a přes Střelecký průsek do unikátní bavorské lokality Hochschachten. Všude tam i na české straně vedou cesty, ale nesmí se po nich chodit. Z bavorské strany se tam samozřejmě smí i po neznačených cestách.

Z pohledu místních obyvatel by šlo o pozitivní krok. Právě místní totiž naplno zažili absurdity, kdy se v deklarovaném bezzásahovém území, a dokonce za zelených ministrů objevily harvestory těžařů nebo některé oblasti byly násilně revitalizovány pomocí popadaných stromů – s cílem, aby tam nikdo nemohl vstoupit.

„Stanovit pevná pravidla je dobrá myšlenka a mohl by díky tomu vzniknout i dobrý zákon, oproštěný od politických zájmů, lobbismu a hlavně extremismu,” říká podnikatel, obnovitel železnorudského pivovaru a režisér místního divadla František Strnad. „Zákon by měl skloubit jedinečnost Šumavy a její přírody s lidmi, kteří na Šumavě žijí a pracují, i s potřebami lidí, kteří na Šumavu jezdí za poznáním, odpočinkem, regenerací sil a zážitky.”

Zatímale bují alarmismus. Novinové titulky o tom, že vláda hodlá díky novému zákonu kácet i v srdci Šumavy, se nezakládají na pravdě. Za všech ministrů bez výjimky, včetně těch zelených, byly v minulosti pravidelně vydávány výjimky ke kácení v I. zónách, často až na jedné třetině jejich rozlohy. To by zákon neumožňoval. Návrh zákona vznikl konsenzuálně, ale bez vlivu extremistů. (Jedni by chtěli mít z celé Šumavy hospodářský les, druzí by na celé třetině plochy parku vytvořili divočinu australského typu bez turistů.) A fakty nejsou podloženy ani zvěsti o tom, že v Národním parku Šumava se mají spustit nějaké developerské projekty.

Stavební boom z minulé dekády na Šumavě stagnuje. Projekt tiché lanovky nad korunami stromů, který by propojil Novou Pec s rakouským lyžařským areálem Hochficht, dříve či později na jednací stůl přijde, ale nikoli za cenu vyjmutí pozemků pod lanovkou z národního parku. Stavba lanovky je logický požadavek a její realizace by byla rozhodně ekologičtější než objíždění šumavského masivu auty. Navíc myšlenku tiché lanovky už schválil ekologický ředitel správy parku František Krejčí v roce 2009.

V legislativním procesu při projednávání zákona určitě nastanou různé tlaky. Mohou přijít pozměňovací návrhy, které se budou snažit aspoň částečně vrátit k návrhu zákona z dílny Plzeňského kraje se třetí zónou na rozloze 60 procent plochy parku. To by byl konec národního parku. A možná i k projektu obecně prospěšné společnosti, která by v NP Šumava hospodařila s lesem, tedy k projektu, který se už objevil v roce 1994 a stál tehdejšího ředitele Jiřího Kece a jeho náměstka Františka Krejčího místo.

Na Roklan: výlet, či kacířství? Mohou se znovu vyskytnout požadavky na zřízení divočiny uzavřené pro turisty, do které budou moct vstoupit jen vědci. Myšlenka otevřené Šumavy bude možná v legislativním procesu ohrožena vůbec nejvíc. Mnoha lobbistickým skupinám totiž záleží na lese, ale nikoli na návštěvnících Šumavy. Plánovaná možnost průchodu turistů na Modrý sloup a přes Weitfällerské slatě směrem na Velký Roklan je pro celé skupiny českých ekologů kacířství, které by mělo být trestáno ne snad přímo upálením, ale určitě exkomunikací.

Navíc na celé Šumavě mimo národní park, například v oblasti bývalé Juránkovy chaty na hřebeni nad Černým a Čertovým jezerem, zůstanou z české strany celé velké areály patrně nadále uzavřeny, přestože z bavorské strany se tam smí a od roku 1922 do roku 1948 tam na české straně vedly turistické cesty. Můžeme jen věřit, že návrh nového zákona bude znamenat čtvrtou šanci na klid zbraní a Šumavu otevřenou slušným lidem.