Tím nevěřícím mám samozřejmě na mysli onoho Sv. Tomáše, který se zapsal do raně křesťanských dějin – nikoho konkrétního ze současnosti.

Prostě jsem si ho jenom vypůjčil pro „antré” k navazujícímu textu.

Z řady úst zaznívá, že Šumava (konkrétně jádrové části Národního parku Šumava) si s následky kůrovcové kalamity nastartované orkánem Kyrill sama neporadí. Že k žádnému přirozenému zmlazení nedochází, a když ano, tak zcela nepodstatně. Že opět jenom člověk svými technickými postupy a prostředky dokáže tuto situaci dát do pořádku, do nějakého standardu a normy. Tyto názory opět vyplavaly výrazněji na povrch po nedávné „přepadovce” ministra životního prostředí, když se svým doprovodem prošel Bavorskem, aby na okamžik shlédnul Třístoličník. Nejen výběr „reprezentativní” lokality a trasy k ní, ale i vlastní složení jeho doprovodu bylo ostatně velice zajímavé – politicky možná pestré, ideologicky ale vzácně jednotné. Že by všechny současné „parkobijce” dokázal tak vzácně sjednotit ušlechtilý a upřímný zájem o přírodu v srdci Evropy? Dokonce v rámci tohoto jednotného tažení dorazila následně po panu ministrovi na Šumavu i vzácná návštěva z Vysočiny. Zajímalo by mě, jak si životního prostředí hledí každý z nich ve svém nejbližším okolí.

Také já jsem před časem byl přesvědčen o tom, že si příroda nedokáže sama bez naší aktivní asistence sama poradit. Takže i já byl takový „nevěřící Tomáš”. Nezavíral jsem ale oči a neucpával uši a nemám dodnes v tomto krásném koutě naší republiky žádné osobní ani podnikatelské záměry. Tak jako si v Národním muzeu prohlížím historické artefakty a vstřebávám informace o naší minulosti, v Národním divadle prožívám krásné chvíle zprostředkované špičkovými umělci, tak v Národním parku Šumava v úžasu pozoruji sílu a moudrost přírody, která prostě činí to, co dělat má a co dělat musí. A se mnou na milion návštěvníků každoročně.

Nedeklasujme tedy význam „národní” na „regionální”, či dokonce pouze „lokální”. O tom jsou úplně jiná témata (třeba obecní splašky vypouštěné do Vydry, soukromá bezpečnostní agentura obtěžující turisty v Novém údolí, hromady odpadků za humny apod.). A jelikož je NP Šumava mladším sourozencem NP Bavorský les, je to tak trochu snad i evropská záležitost. Nakonec na té naší české straně přebíráme podstatnou část zkušeností bavorských sousedů za čtyři desetiletí existence jejich NP a v návštěvnosti se již můžeme s tímto starším bratrem klidně poměřovat. Říká se přece: „ševče, drž se svého kopyta”. A životnost takové instituce jakou je národní park, musí neporovnatelně přesahovat životnost jakéhokoli politika – od těch komunálních a regionálních až po poslance a senátory (včetně starostů, hejtmanů, kmotrů i ministrů).

Naše doba je hektická, je zapotřebí stihnout a vykonat mnohé, ale možná by naši ministři mohli pečlivěji vybírat své „našeptávače”. Každý přece zná krásnou českou pohádku „Pyšná princezna” a jakou roli tam sehráli tzv. rádci. Naši vládní představitelé mají odpovědnost vůči mnohem širší společnosti, ne jen k několika úzce vymezeným skupinám (politickým, zájmovým či jakýmkoli dalším).

I když třeba takový požadavek vznesený ministrem životního prostředí, jakým je sloučení 135 roztříštěných prvních zón do několika velkých celků, je rozumný. Stejně tak potřeba zákona o Národním parku Šumava, který by nahradil vládní usnesení (nebo to vyřešit obecným zákonem o národních parcích v ČR?). Ale i změnu přístupu k problematice změny klimatu lze zatím ze strany nového vedení MŽP hodnotit pozitivně, protože to budou právě lesní ekosystémy, které mohou sehrát v tomto výraznou roli – a to jak lesy hospodářské, tak lesy ponechané svému přirozenému vývoji. Právě ty nám ukážou, jak na změny vnějších podmínek efektivně reagovat. Zcela proti tomu ale jde absurdní požadavek kraje a obcí, aby měly možnost rozhodovat o hospodaření v lesích národního parku a tím pádem i o tom co, kde a kolik se vytěží. Stejně tak je absurdní požadavek, aby se v národním parku mimo tzv. první zóny postupovalo podle lesního zákona a ne podle zákona o ochraně přírody a krajiny. To je faktická likvidace NP mimo území prvních zón. Musíme doufat, že jak veřejnost, tak Ministerstvo životního prostředí tento průhledný manévr, kterým jeho protagonisté jasně řekli o co jim v podstatě vůbec jde, patřičně „ocení”.

Věřím, že každý „nevěřící Tomáš” má šanci prozřít. Ať už se jedná o Šumavu, dokončení rychlostní komunikace R4, potřebu dostavby Temelína či cokoli dalšího. Střílení od boku je účinné jenom ve filmových westernech. My ale potřebujeme uvážlivá a dlouhodobě udržitelná rozhodnutí. Je nejvyšší čas, aby skončil fundamentalismus na obou stranách názorového spektra, aby dostala prostor skutečně celá vědecká obec a ne pouze někteří z nich, kteří hlásají, co je právě v tom kterém okamžiku vítáno a očekáváno. Nejprve musí diskutovat odborníci, teprve pak politici přijímat rozhodnutí. Musí ale také přestat opakovaně omílané dezinformace a začít skutečně seriózní dialog. Neustále zdůrazňovanou komunikaci přece nelze redukovat na diktát jedněch druhým a pro smysluplné vedení diskuze musí být dán prostor všem zainteresovaným. A v rámci této diskuze si definitivně vyjasněme, jaký je rozdíl mezi hospodářským lesem a národním parkem a kde je hranice mezi kompetencemi a pravomocemi samospráv a státní správy. V Jeseníkách sílí hlasy pro zřízení národního parku. A my si ho tady na jihu Čech zlikvidujeme, anebo z něho uděláme prázdnou slupku. Ještě že nám pak zbude alespoň ta plavba na lodičkách z Českých Budějovic na Hlubokou.