Debata o budoucnosti Šumavy se znovu rozhořela v plné síle. Sleduji ji se zájmem, protože jsem se na Šumavě narodil, mám ji rád, dodnes tam trávím co nejvíc volného času a pětatřicet let se jí zabývám také jako novinář. Z této pozice jsem se rozhodl do debaty vstoupit – jako laický, leč pozorný, pozorovatel a nikoliv jako člověk vzdělaný v lesních vědách.Debata (za posledních dvacet let kolikátá už) se koncentruje do problému kácet – nekácet. Aniž bych byl cynik a přál si, aby se vývoj Šumavy ubíral zcela opačnou cestou, myslím si, že jestli do šumavských nejcennějších partií vstoupí pily nebo ne, je více méně jedno. Jestli kácet budeme nebo nebudeme, Šumava v té podobě, jak jsme ji donedávna znali, končí a je třeba se s tím smířit. Ale zároveň se musíme pokusit vytvořit takové podmínky, aby její obnova byla v příštích desetiletích pokud možno optimální.

Na jaře roku 1990 jsem natáčel televizní dokument "Šumava nezná hranice". Pokusil jsem se o jeden z prvních pohledů na ochranu přírody na bavorské a české straně Šumavy a o porovnání obou přístupů. Na bavorské straně mě tehdejší ředitel tamního národního parku Dr. Biebelrieter vzal na místo, které v minulosti zdecimovala vichřice. Stromy tu nechali ležet a ředitel mi s pýchou ukazoval nové stromky, které se samovolně draly na svět. "Trvalo mi dvacet let, než jsem přišel na to, že není třeba chránit les, ale přírodní procesy," glosoval ředitel svůj přístup k parku. Výborně.

Z české strany mě čeští ochranáři zavedli na státní hranici. Od hraničních patníků směrem do vnitrozemí se při hranici táhla několik set metrů široká holina. "Z Bavorska nám sem létá kůrovec, tak lesníci vytvářejí nárazníkové pásmo, aby se brouk nedostal dál do našich lesů. Nelíbí se nám to, les by měl zůstat takový jaký je – se vším všudy," říkali. Výborně.

Natáčení jsme končili ve stěně Prášilského jezera. Rok před tím se tu přehnala větrná smršť. Stěnu nad jezerem vymydlila do posledního stromu, sklouzla k jezeru, přehnala se po jeho hladině a zabořila se do lesa za ním. Jedna z prvních skutečně velkých kalamit, které se od té doby opakují stále častěji. Šéf západočeské části Chráněné krajinné oblasti Šumava (kromě toho existovala ještě jihočeská) Pavel Musiol, se kterým jsme tu spoušť pozorovali, mi tehdy řekl: "Vidíš – a takhle dopadne celá Šumava." Přiznám se, že jsem tehdy nechápal. On pokračoval: "Je to jednoduché, ty smrky tady byly za zenitem svého věku, celý les byl vysazen uměle zhruba ve stejnou dobu a donekonečna růst nemůže. Teď tedy tyhle lesy začnou odcházet a nic s tím neuděláme."

Nic víc a nic míň se na Šumavě také neděje. Že se v kalamitách daří kůrovci, je jasné. Že mu vyhovuje teplejší počasí posledních dekád, je také jasné. A že nejde jeho postup zastavit je stejně jasné. Vylezte na Luzný nebo Roklan – široko daleko uvidíte jen sežraný les včetně kdysi pokusných bavorských ploch. Vymalováno je i u pramenů Vltavy – popojděte pár set metrů k bavorské hranici. O zdravý smrk nezavadíte, kam oko dohlédne. Cestou z Modravy na Březník můžete krásně rok od roku pozorovat, jaké dělá kůrovec pokroky. Někdejší české nárazníkové plochy jsou v samém centru totálně sežraného lesa daleko za námi. Projděte se lesy od Javoří Pily ke státní hranici – našlapete dlouhé kilometry jen mezi vybělenými torzy stromů. Výčet by mohl pokračovat ještě mnohem a mnohem dál. Předloni jsem v jediném lapači napočítal na třicet tisíc tělíček kůrovce chycených během tří dnů. Lesník mi říkal, že výjimečný není ani dvojnásobný počet. Kdo s tím chce co dělat? Řeči o tom, že je v parku třeba kácet, aby se kůrovec nedostal do sousedních hospodářských lesů, jsou falešné. Už v nich totiž dávno je. Každoročně sleduji boj lesníků s kůrovcem třeba na Sušicku – kdo myslíte, že vítězí?

Jsem přesvědčený o tom, že člověk tenhle boj vyhrát nemůže a že poslední slovo bude mít příroda. Musí si pomoci sama (ano, člověk k tomu může významně přispět), i když to bude nějakou dobu trvat. Ale pohled na mladou vegetaci třeba na Oblíku (uměle zalesněno) nebo kolem Luzenského údolí (přirozeně zalesněno) dává oprávněnou naději, že jednou tu Šumava bude zase v plné kráse.

V kácení stromů a jejich odvozu ze šumavských lesů vidím jeden problém. Peníze. Šumavští tetřevi si štěbetají o tom, jak si německé a rakouské firmy přijížděly na českou Šumavu po dlouhá léta pro rezonační dřevo – nastojato! Na kamióny si nakládaly nejkvalitnější dřevo, na vrch přihodily pár obyčejných smrků a náklad putoval nejkratší cestou přes hranici deklarovaný jako nekvalitní dříví. "Za pět let podobného hospodaření si měli jednotlivci a zájmové skupiny včetně politických přijít údajně na dvě miliardy korun," říkal mi kolega novinář, který se ochranou přírody zabývá dlouhodobě. Přímé důkazy pro toto zločinné jednání ale zatím nejsou. A šumavské dřevo zůstává velkým finančním lákadlem i dnes.

Ekolog Bedřich Moldan se vyjádřil, že si nemyslí, že by nový šéf šumavského parku Jan Stráský dřevo kradl. Ani já si to nemyslím. Ale na druhé straně jsem přesvědčen, že odvozem kmenů z parku nepomůžeme ničemu – jen firmám, které na tom vydělají velké peníze. Kůrovce se nepodaří zastavit ani takto, možná, že agónii šumavských lesů jen prodloužíme.

A tak bych navrhoval stromy zničené kůrovcem v parku ponechat – třeba jako zdroj živin pro další generace šumavských stromů i jako memento neúspěšného a marného souboje člověka s přírodou. Zároveň bych se přimlouval za aktivní zásahy pro obnovu smíšeného lesa v těchto končinách. Šumava bude v příštích desetiletích zcela nesporně jiná, než jak jsme ji znali třeba ve dvacátém století. Ale troufám si tvrdit, že když budeme rozumní a ne hamižní, může být jednou i lepší.