Výstřel Bohumila Špačka, editora MF DNES
Léto se blíží, miliony Čechů se chystají vyrazit si do přírody. A lze se vsadit, že drtivá většina tam nehodlá pálit mravence lupou, přivazovat rysům na ocas plechovky a nafukovat žáby brčkem.
Problém je, že stát jim to nevěří.
Mašinerie ochrany přírody je postavená na předpokladu, že turisté jsou zlobivé děti.
Například Šumava. O letošních prázdninách to bude oblíbenější cíl než jindy – krajinomalebný detektivní seriál Policie Modrava, který skončil minulou neděli, sledovalo více než dva miliony diváků. Nějakou stopu zanechat musel. První průkopníci, kteří putují po stopách televizních policajtů Satoranského a Norisové, se už v kraji objevují.
Co v šumavské přírodě najdou ti, kteří je budou následovat? Cukr a bič.
Na jedné straně luxusní naučné stezky.
Spoustu cedulí vyvedených v masivním dřevě, ze kterých se kolemjdoucí dozvědí, že mech roste spíš na zemi, zatímco datel klová spíš na stromech. Vše v jednoduchých heslech, aby to pochopili i mentálně méně zdatní turisté. Nákladně vybavená infocentra, ve kterých příchozí zhlédne multimediální show o tom, co by viděl venku, kdyby netrčel uvnitř. Na druhé straně spoustu zákazů a peskování. Sem nesmíš! Zničil bys to tam.
Rozlehlá území na Šumavě jsou pro běžné lidi nepřístupná a ochranáři vedou letitý usilovný boj o to, aby jich bylo co nejvíc. Před čtyřmi lety jim dokonce Nejvyšší správní soud musel vysvětlit, že si nemohou svévolně vymýšlet různé „klidové zóny“, které uzavřou. Museli pak turisty na část zakázaných míst pustit, což učinili se skřípěním zubů a výčitkami, že takováhle anarchie bude tetřevova smrt. Zválcují to tam davy, které se budou chovat jako dobytek, strachovali se.
Jenže co se po tomto pro ochranáře bolestivém průlomu v lesích stalo? Nic. Je to tam stejné jako předtím. Alespoň tetřev si ničeho zvláštního nevšiml. Tahle epizoda ukazuje, že všechno to omezování pohybu je jeden velký omyl. Turistický provoz se ve skutečnosti reguluje sám. Rozhodující je jen to, jak daleko je to od parkoviště. A třeba na šumavské slatě v zakázaných zónách je to ze „seriálové“ Modravy mnoho hodin ostrého pochodu. Zástupy tam nikdy nedorazí. Táhnout se tak daleko? To udělá jen motivovaný a ukázněný ctitel. Cenná příroda se chrání sama. Jednoduše svou odlehlostí.
Lidé tam nepřicházejí devastovat. Hledají klid a volnost, kterou v těsných městech nemají. Americký profesor Alan Weisman tvrdí, že obyvatele mírného pásma do lesů táhnou instinkty – naši prapředci tam žili tisíce let, proto se v nich cítíme dobře. Jenže ta přemíra zákazů a příkazů nás při vdechování čerstvého luftu tak trochu přiškrcuje.
Přímo před očima se nám teď děje něco zcela unikátního. Z rozsáhlého prostoru v Brdech se stahují vojáci – a ochranáři dorazí až příští rok. Oficiálně se do těch míst ještě nesmí, neoficiálně si tam chodí, kdo si zamane. Nejsou tam žádné turistické značky, žádné cedule, žádná nařízení. Zato spousta nádherných míst. Jsou k nim vyšlapané jen nenápadné pěšinky. Odpadky se tam neválejí, třebaže nejbližší odpadkový koš stojí kilometry daleko.
Ochranářská anarchie vypadá právě takhle.
Bylo by skvělé v tom experimentu pokračovat. Možná bychom pak zjistili, že ohromná agenda kolem čtyř národních parků, pětadvaceti chráněných krajinných oblastí, sto deseti národních přírodních rezervací, sto třinácti národních přírodních památek, osmi set devíti přírodních rezervací a třinácti set padesáti sedmi přírodních památek je ze značné části zcela zbytečná. A že pro ochranu přírody bohatě stačí jediný zákaz. Zákaz vjezdu.
