Rozhovor Haló novin s Vilémem Podrázským, zvoleným předsedou České akademie zemědělských věd a vedoucím Katedry pěstování lesů Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze

* Jak se spolu snáší hospodářská funkce lesa se soudobou snahou stále více rozšiřovat území národních parků a zakládat nové?

Opravdu, v současné době jsou s národními parky trochu potíže. Ne ve všech případech, ani s jejich vlastní existencí, ale s představami o rozhodování o jejich řízení a dalším rozšiřování. Zatím bez větších problémů se obejdou NP Krkonoše, Podyjí nebo České Švýcarsko, jiná je ale situace na Šumavě. Tady se střetly dvě koncepce: plynulý aktivní převod na bezzásahový režim na omezeném území, spíše odpovídající stavu lesa a ostatních ekosystémů, s představou o okamžitém ponechání většiny území bez zásahů, a to bez ohledu na stav a dosavadní vývoj lesa. Pro oba přístupy jsou odborné a vědecké podklady, ovšem ta druhá strana, spíše přírodovědně zaměřená, se cítí být více vědci a podle toho argumentuje. Postupně se z vědců mění na ideology. V současné době Správa parku a místní obyvatelé dávají za pravdu ovšem spíše té první, zdá se, že i větší skupině, s méně razantním přístupem. Stále se to úmyslně staví do pozice vědci proti lesníkům, kácení nebo nekácení, resp. nezasahování proti kůrovci. Dnes přitom již není většinou problém s kůrovcem ve vlastním parku, ale s tím, že se hrozí rozšířit na území mimo něj a do oblastí s dosud zachovalými lesními porosty, které mají také jiné funkce, než je čistá ochrana přírody.

Není rovněž ani tak problém s vědeckým bádáním na území NP Šumava, jako s korektností interpretace výsledků a s lidskou úrovní komunikace. To se musí řada lidí ještě dost učit. Další řízení vývoje území bude pak vždy spíše bohužel věcí politické síly a snad, doufejme, i racionální argumentace, kompromisu a dohody. V každém případě je rozšiřování chráněných území, jakkoli potřebné a v mnohých případech oprávněné, omezováním produkce lesů za situace, kdy v řádu několika desetiletí zřejmě v Evropě pocítíme nedostatek kvalitního dříví. Děje se tak i na úkor například lesů tropických, které jsou skutečně ohroženy a které tak nepřímo i přímo odsuzujeme k dalšímu ničení.

* To byla Šumava, a co další národní parky?

Problém dalších národních parků je podobný. Uvažuje se například o národním parku Jeseníky, to by ovšem byla taková menší Šumava. Jeseníky byly ryzí Sudety, tam byly téměř stoprocentně hospodářsky využívané lesy. Tamější německé obyvatelstvo, velcí vlastníci, ale i sedláci, pěstovali především smrk a to v poměrně velkých, dosti homogenních celcích. Možná jen někde na vrcholcích Lysé hory, Pradědu nebo i jinde zbyla místa výrazněji nedotčená hospodařením, ale situaci tam podrobněji neznám. Jistě je tam řada míst, zasluhujících si ochranu jako rezervace, tedy maloplošná chráněná území. Dnes toto území ponechat spontánnímu vývoji by znamenalo rozpad lesa na velkých plochách. Eroze na prudkých svazích Jeseníků hrozí přitom daleko více než na Šumavě a je tam i podstatně větší nebezpečí povodní, což se ostatně často v posledních letech projevuje.

* Hovoří se i o Křivoklátsku...

Skutečně, národní park by někteří lidé rádi viděli i na Křivoklátsku. Tam by ale střety s lidskými aktivitami byly ještě výraznější: je zde dlouhodobě trvající vliv člověka, jedna chatová oblast na druhé, lidská sídla. I když se vybraná část vyhýbá soukromým majetkům a vesnicím, je to opět z podstatné části les kulturní, třebaže je tam řada velice zajímavých přírodních fenoménů. Je sice lákavé mít národní park na dohled od hlavního města, jako třeba v Nairobi, ostatně naše politická kultura se africkým zemím dosti přibližuje. Na druhé straně jsou tu značné tlaky na rekreační využívání území, vlastní aktivity obyvatel i samotné lesní hospodářství. Navíc podobně jako v Jeseníkách je území již se statutem chráněné krajinné oblasti a státní správa ochrany přírody by měla být dostatečně schopná si své zájmy ohlídat, má pro to všechny potřebné nástroje.

Místní obyvatelé i rekreanti by v případě vyhlášení NP mohli očekávat zcela jiný režim v krajině a v jejím využívání - vstup do lesa, sběr plodů a hub i dříví a podobně. Přitom ty nejcennější přírodní části jsou už dnes dostatečně chráněny jako přírodní rezervace, i spontánnímu vývoji jsou tam ponechané poměrně velké plochy. Jejich převod do národního parku by ani z ekonomického hlediska nemusel být nejvhodnější. Levnější je ponechat tam hospodařit současné majitele, což jsou většinou Lesy ČR, a dohlížet na místní lesníky aby plnili to, co mají v hospodářském plánu nebo v plánu péče. Ti jsou přitom ochranářským aktivitám dosti přístupní a situace připomíná dost neslušné kopání do otevřených dveří.

* Teď jsme se dostali k další otázce, a tou je ekonomické hledisko vytváření národních parků.

Třebaže by v ochraně přírody ekonomika asi nebyla to hlavní, na co bychom se měli ohlížet, jsou i v této oblasti určité limity. Stát nemá již dnes na to, aby na potřebné úrovni udržel současné národní parky, a v budoucnosti bude situace spíše horší. V minulých letech a měsících se všude propouštělo, omezuje se odborná činnost, už není téměř kde šetřit, aniž by poklesla úroveň správy. Nové parky by přinesly další nároky na státní rozpočet, aniž by to bylo bezpodmínečně nutné. Přírodní hodnoty, které tam jsou, byly přitom rovněž z velké části vytvořeny uměle a jiné formy ochrany jsou více adekvátní a efektivní. Žádné přírodní fenomény tam nejsou v podstatě ohroženy, řada z nich vznikla lidským hospodařením v krajině, a celoplošné vyhlášení národního parku by mohlo znamenat, že řada těchto fenoménů zanikne, nebo bude ohrožena, nebo bude vyžadovat nákladný »udržovací management«. Plánované první zóny nových národních parků jsou v režimu národních přírodních rezervací dostatečně chráněny už dnes. Změnilo by se, že z působnosti ministerstva zemědělství by přešly pod ministerstvo životního prostředí. Z lesa, který dosud na určitých plochách produkuje, by se stal les, který prostředky potřebuje.

* V čem je tedy problém?

Víte, třeba na Šumavě tzv. ekologickým aktivistům v nedávné minulosti vyhovovalo, že o co si řekli, v tom se jim vyšlo vstříc. Nemuseli o ničem odborně diskutovat a své často oprávněné požadavky obhájit. Současné ministerstvo životního prostředí a správa parku jsou podstatně racionálnější a zohledňují i další aspekty. Naštěstí již snad skončila doba diktátu jedněch názorů a je nutno o všem diskutovat a argumentovat, což dříve nebylo.

Lesníci či správa parku byli v minulosti, dosti nedávné, většinou zvyklí »sklopit uši« a pokud argumentovali odborně, z hlediska lesnictví a ekologie lesa, byli totálně neúspěšní. Pak ale došlo k velmi zajímavé změně - jakmile obce, kterých se to také týkalo, začaly k řešení sporů používat metody svých oponentů, tedy aktivistů, kteří se ovšem nazývali »vědci a odborníky«, byli najednou stejně efektivní. S nadsázkou řečeno: Když modravské panímámy vyběhly před kamery s borůvkovými koláči, na ekologicky-politické scéně se pozice vyrovnala. Aktivistické postupy se ukázaly jako velmi úspěšné i na druhé straně. Když má ale někdo podobnou vyjednávací pozici jako oni, už se to »ekologům«, tedy některým aktivistům, nelíbí, proto ty současné výkřiky a žalování do Bruselu. Ono je to podobné jako s globálním oteplováním. Řekne se: 4000 vědců upozornily na nebezpečí globálního oteplování... Nikdo nepřipomene, že 8 000 vědců to nevidí tak jednoznačně a že se s klimatem může dít něco úplně jiného. Na Šumavě skupinka vědců řekla: »máme pravdu«, a všechno podřídila ochraně přírody a svým zájmům. Ale jsou tady i jiní odborníci, možná ne s tak světovými publikacemi (ty světové publikace jsou často velmi specializované a často na něco úplně jiného než předmětná problematika, jakkoli jsou bez diskuze kvalitní), ale některému problému mohou rozumět daleko více. A pak jsou tu místní obyvatelé a lesníci, kteří dané lokalitě rozumějí daleko nejlépe, ovšem jejich názor nikoho nezajímá. Hlas lidí, kteří žijí přímo na místě, by měl mít přitom podstatně větší váhu. Podobná situace hrozí i na Křivoklátsku, přes lákavé sliby politiků.

* Daří se někde sladit zájmy ochranářů přírody a »udržitelného života« v ní?

Určitě, máme řadu příkladů u nás, v zahraničí i systémových řešení, kdy to funguje. Vždy by ale mělo jít o dialog, nikoli silová řešení, navíc s odkazem na nekompetentnost partnera. Lze tak ale dobře zamaskovat nekompetentnost svoji. Ochrana přírody má potenciálně dobrého partnera jak u všech organizací státních lesů, tam jsou ostatně rozvíjeny mnohé úspěšné ochranářské aktivity, tak i u mnohých soukromých a obecních vlastníků, i ti často věnují nemalé pozemky a prostředky pro tento účel. Lesní hospodářství a zájmy ochrany přírody lze velmi dobře sladit, vždyť lesnictví je nejstarší odvětví aplikované ekologie vůbec, když neuvažujeme o lovectví a sběračství.

* Na soukromé majitele ekologické organizace tolik netlačí?

Daleko méně, protože soukromý majitel má ze zákona v principu nárok na kompenzace a spíše se jich domůže. U státních lesů to lze vyřešit tak, že se toho příkazem shora nebo vlastním rozhodnutím vzdají. Státní lesy jsou proto dobrou kořistí nejen pro politiky a různé zájmové skupiny, ale i pro tato hnutí.

Aktivistické skupiny, nejen v oblasti environmentální, žijí z problémů. Vytvořím problém, nabídnu jeho řešení, a někdo to obojí zaplatí. Buď někdo v pozadí, nebo stát. Např. na Ptačím potoce v nedávné minulosti aktivistické organizace, které dotuje stát, kritizovaly Správu NP Šumava, kterou také platí stát, dokonce stejný resort. V případě Šumavy se navíc v kuloárech spekulovalo o zahraničních zájmech, které chtěly vyloučit konkurenci šumavského dřeva, a proto tlačí národní park na co největší území, ale pro mne jsou to opravdu neověřené spekulace. Takových konspiračních teorií bychom sehnali spoustu.

* Kdybychom nahlédli přes hranice do okolních států, jak by dopadlo porovnání s naším lesnictvím?

Úroveň lesnického hospodaření je většinou na velmi srovnatelné úrovni, tady dosud držíme krok. V čem se ale situace zásadně liší, je většinou odborná úroveň vrcholné správy resortu, racionálnost řešení, míra vměšování se byznysu a politiky do správy resortu (nebo alespoň to jinde není vidět) a vyjednávací pozice majitelů a správců lesa. Státní správa tam spíše hájí zájmy lesnictví, než aby je poškozovala. Tak je to většinou »na Západě«. Na druhé straně, i v tzv. východních zemích může být pozice sektoru podstatně lépe zajištěna, jako je tomu například v Polsku.

* Nedávno se ozvalo sdružení vlastníků soukromých lesů, kteří by rádi dostali od státu kompenzace za sběr hub, lesních plodů, klestu, za využívání rekreační funkce lesa...

Pokud mám informace, které prosakují o novele lesního zákona připravované pod pokličkou, mohl by být sběr klestu a slabého dřeva omezen. Pokud jde o sběr hub a lesních plodů, je paradoxní, že návštěvník lesa má skutečně někdy větší práva než samotný vlastník. Ten nesmí bez povolení nic oplotit, nic ochránit. Vím, že někteří majitelé chtěli pěstovat např. léčivky, ale ty byly vysbírány dřív, než je stačili sklidit. S komerčním využíváním například lesních plodů a hub by také byly podobné problémy. U nás je ale volný vstup do lesa a bezplatné využívání některých jeho služeb silnou tradicí a určitě by byl velký politický problém to změnit. Tuto službu lesníků společnosti si ani neuvědomujeme.

Velkou potíž současného lesnictví vidím v tom, že i když lesníci přímo ovlivňují velkou část území, a to spíše pozitivně, a nepřímo prakticky celou zemi, v očích společnosti jsou spíše jen těžaři, popřípadě jsou zaměňováni za myslivce. Tento pohled by se měly všechny lesnické instituce pokusit změnit a opravit jej podle skutečného přínosu pro celou společnost. Aby za slovem lesník byl skutečně vnímán člověk zodpovědný nejen za těžbu, ale i za vznik lesa a péči o něj, úspěšný partner v obnově přírodních hodnot krajiny, zajišťující vodu i ochranu před ní a vytvářející dobrý prostor pro život ostatních. To ale vyžaduje mnohem větší čas a prostor, než umožňuje krátký rozhovor nebo krátké období práce jedné generace.

***

Není problém s vědeckým bádáním na území NP Šumava, ale s korektností interpretace výsledků a s lidskou úrovní komunikace.

Aktivisté žijí z problémů. Vytvořím problém, nabídnu jeho řešení, a někdo to obojí zaplatí.

Plánované první zóny nových národních parků jsou v režimu národních přírodních rezervací dostatečně chráněny už dnes.