Jaroslav Lobkowicz
Patřím žel Bohu již k trochu starší generaci. Mám děti a vnoučata. Prvně jsem byl na Šumavě, na Špičáku v roce 1949. Tehdy jsme s rodiči bydleli v hotelu Stela. Dělali jsme dlouhé procházky, ze Šumavských lesů jsme byli nadšeni. Později se Šumava uzavřela pro veřejnost z důvodů, které všichni známe.
Šumavské hory byly porostlé hlavně monokulturou smrkového dřeva, vše zasazeno lidskou rukou. V době uzavření Šumavy pro veřejnost se o tamější lesy starala vojenská lesní správa, která se pevně držela lesních zákonů, zákonů velmi starých z 18. století. Díky kterým se lesy uchovaly dodnes.
Před přibližně deseti lety jsem znovu navštívil Šumavu. Viděl jsem desítky hektarů mrtvých stromů, napadených kůrovcem. Dále stromy bez špiček, neb se neprovedla výchovná těžba.
Bylo mi řečeno, že si příroda pomůže sama, že časem se vše spraví. Chci tomu věřit, mám přírodu rád, starám se o ni, jak jen mohu. Je mi ale jasné, že krásnou Šumavu již v životě neuvidím. Obnova lesa trvá několik desítek let. Též je třeba si uvědomit, že do národního parku, kromě několika cest, bude vstup zakázán. V divoké přírodě budou žít zvířata dávno v těchto lesích vyhubená, budou tam vlci, rysi, snad i medvědi, vše pro člověka nebezpečné.
Naši potomci budou šťastni, že mají Národní park, který si budou prohlížet přes internet doma v útulném teple.
