Současný konflikt na Šumavě má jednoduchou podobu: kácet, či nekácet, zasahovat, či nezasahovat proti kůrovci. Aniž bychom objasňovali, do jaké míry je toto schéma zjednodušené, je zřejmé, že rozděluje naši veřejnost na dvě fronty hájící jedno či druhé stanovisko.

Na jedné straně jsou ochránci přírody a mnozí přírodovědci, na druhé straně starostové obcí, ale i lesníci. Současný ředitel parku se – na rozdíl od minulého vedení – staví na stranu starostů a lesníků, hájí „silové” řešení, které velmi kritizuje druhá strana. Jak se zdá, stanoviska jsou nesmiřitelně vyhrocená a situace zdánlivě neřešitelná. Řešení se jistě nakonec najde, jde však o to, aby nebylo nenapravitelně špatné.

Proto je třeba se zastavit a zkusit věc bez emocí a ideologických brýlí posoudit. Snad pomůže trochu se ohlédnout zpět. Před dvaceti lety byl Národní park Šumava vyhlášen podle zákona o ochraně přírody a krajiny, který stanovil, že posláním národního parku je ochrana přírody, zachování přírodních ekosystémů a podpora samovolných přírodních procesů. Park byl záměrně vyhlášen na poměrně velikém území, které bylo do nedávna plně osídlenou kulturní krajinou.

Po světové válce a za panství komunistů však většina lidí odešla, a tak bylo celkem realisticky rozhodnuto nesnažit se obnovit kulturní krajinu, ale zachovat co možná nejvíc přírodní prostředí a posílit přírodní procesy. Od začátku bylo zřejmé, že modelem nebyly velké přírodní parky vytvořené pro zachování divoké přírody – „model Yellowstone” – ale spíše Boubínský prales zbudovaný lesníky před více než 150 lety. Zde se využilo skutečnosti, že se na slušně veliké ploše zachoval les, který byl relativně málo pozměněn lesním hospodařením a do velké míry připomínal původní horský lesní ekosystém.

Základní myšlenkou při vyhlášení parku bylo dát přednost přírodě a podle toho stanovit management celého území. V národním parku má přímo z jeho definice přednost příroda a přírodní procesy, které zde probíhají. Není zde hospodářský les, kde má přednost jeho produkční funkce, to znamená vypěstovat co nejkvalitnější dříví v co nejvyšším množství.

Není to však ani „Stromovka”, to znamená upravený park s pohodlnými cestami a upravenými estetickými výhledy. Už vůbec to není a nemůže být „lunapark”, to znamená „outdoorová” kulisa pro nejrůznější rekreační a sportovní zařízení. To všechno by mělo být až za hranicemi parku. Jistě není možné zapomenout na lidi, kteří v daném území žijí a pracují, ani na návštěvníky, kteří chtějí vidět co možná nedotčenou přírodu a pobývat v ní, a je proto nutné hledat způsoby, jak jim to umožnit.

Ideálu „Boubínského pralesa” se celý park může pouze blížit, a to velmi pomalu. V jádrové části parku, v prvních zónách a případně i ve vybraných částech druhých zón, které (včetně rašelinišť a jiného bezlesí) zaujímají přibližně 30 procent rozlohy celého parku, by měly přírodní procesy probíhat samovolně. Mluvíme o takzvané bezzásahovosti, i když tomuto termínu nelze rozumět absolutně.

Na většině území byl původně hospodářský les, kde se mohou samovolné přírodní procesy uplatnit jen pozvolna a pod obezřetnou kontrolou. Ta znamená například sledovat výskyt škůdců včetně kůrovce a zasahovat proti nim v souladu s celkovým přírodním charakterem parku.

Jsem přesvědčen, že součástí sporu o zásahy proti kůrovci je základní nedorozumění o smyslu lesů v rámci národního parku. Opravdu v něm nejde o staletími prověřené a osvědčené lesnické hospodaření, ale o management, jenž by v budoucnosti – byť daleké – měl vést k obnovení původních lesních ekosystémů. Takové ekosystémy se skládají nejen z dominantního stromového patra, ale i z mnoha dalších rostlinných typů a druhů a samozřejmě z celé bohaté škály živočichů i mikroorganismů.

Uschlé stromové patro neznamená zkázu lesního ekosystému, i když působí na návštěvníky depresivně. Při pozornějším pohledu i málo poučený návštěvník vidí i další složky ekosystému, které žijí a tvoří složité a obdivuhodné předivo života. Pokud ovšem napadené stromy odvezeme, nebo dokonce ošetříme chemickými preparáty, to všechno zničíme. Místo živoucího ekosystému budeme mít chemizovanou pláň, kterou budeme pracně a často neúspěšně zalesňovat.

Na většině území parku je nepochybně třeba provádět účinná opatření, aby se kůrovec nerozšířil na sousední hospodářské lesy. Základním posláním parku, které bychom měli mít stále na mysli, je však podpora přírodních procesů: Neuzavřít možnosti, které sama příroda má pro obnovení své vlastní rovnováhy.

O autorovi: Bedřich Moldan (Autor je předseda expertní komise TOP 09 pro životní prostředí)