Už léta poctivě odnášíme odpadky do barevných kontejnerů a máme dobrý pocit, že šetříme životní prostředí. Jaké mýty se kolem recyklace točí a co je ještě lepší než třídění odpadu?
Místo jednoho odpadkového koše mají dnes lidé doma běžně tři další nádoby: na papír, sklo a plast, někdo třídí i bioodpad a nápojové kartony. Vynaložené úsilí navíc jim vůbec nevadí, spíše naopak. Mají dobrý pocit, že dělají něco užitečného a prospěšného pro planetu.
Recyklace si v Česku našla své místo. Odpad třídí již tři čtvrtiny populace a z postkomunistických států patří země k absolutní špičce. Zatímco za bývalého režimu se o odpad málokdo zajímal, slovo recyklovat v českém slovníku snad ještě ani neexistovalo a s odpadky se nakládalo tak, že každá víska měla svůj smeťák, kam se vozilo všechno, co nešlo spálit v kamnech, dnes už i babička, jež běžně hodila prázdný kelímek od jogurtu do kamen, ví, že správně patří do žlutého kontejneru.
„Průzkumy ukazují, že když se lidí zeptáte, jakým způsobem ve svém každodenním životě přispívají k ochraně životního prostředí, většina odpoví, že třídí odpad," říká odborník na odpadové hospodářství Ivo Kropáček z environmentální organizace Hnutí Duha. „Lidé dnes smýšlejí ekologičtěji. Obracejí se na nás, jestli je nutné odstraňovat etikety z lahví nebo oddělovat jednotlivé komponenty výrobku."
Recyklace nabízí víceméně šetrný způsob, jak se s hromadícími se odpadky vypořádat. V hierarchii nakládání s odpady vychází lépe než skládkování nebo spalování. Ve spalovnách jde sice odpad energeticky využít, znečišťuje však ovzduší, produkuje toxické látky a představuje další náklady. Na poslední příčce co do následků pro životní prostředí stojí skládkování, v Česku se tímto způsobem ukládá až polovina komunálního odpadu, i když je z tohoto pohledu v posledních letech lépe.
„To, že jsme skládková velmoc, je zažitý mýtus. V posledních letech se množství skládkovaného odpadu snižuje, zatímco podíl recyklace se zvyšuje," říká ředitel České asociace odpadového hospodářství Petr Havelka.
Podle údajů České informační agentury životního prostředí mezi lety 2009 a 2013 kleslo množství odpadu na skládkách o dvanáct procent. Dnes se využívá již skoro třetina komunálního odpadu, zatímco v roce 2009 to byla jen pětina. A za tento pokles vděčíme především třídění. Oproti západním zemím Evropy je však Česko stále pozadu, tam recyklují až dvojnásobně více a Evropská unie si dává za cíl, aby se do patnácti let recyklovaly až tři čtvrtiny veškerého komunálního odpadu.
Mýty kolem třídění Recyklaci, kterou vznikne produkt nižší kvality, než jakou měl původně, se říká downcyklace.
„I kdyby se udělalo jen jedno recyklační kolečko, i tak to má smysl, stále se šetří prvotní surovina," říká Kropáček z Hnutí Duha.
Třídění odpadu propagují nadšení ochránci přírody a jeho přínosy uznávají odborníci z různých odvětví odpadového průmyslu. „Recyklací šetříme primární zdroje. Surovina není jen na jedno použití," uvádí hlavní výhodu Havelka. „Odpad, který má negativní hodnotu, se dá přeměnit na něco užitečného. Když PET lahev ukončí svůj život jako obal, může se vrátit zpátky do oběhu. Nebude tak potřeba ropa, nýbrž recyklát – a stane se z něj třeba mikina nebo zahradní nábytek."
Například sklo je nesmrtelný materiál, jenž se může recyklovat v podstatě donekonečna. Pokud se rozbije sklenička a sklo se vytřídí, vytvoří se z něj nová, protože v novém výrobku může být obsaženo až sto procent recyklovaného skla. Papír sice takovou životnost nemá, jelikož každou recyklací se lámou celulózová vlákna a kvalita se snižuje, dá se však použít až sedmkrát. I ve své konečné fázi stále může sloužit alespoň jako obal na vejce nebo rolka od toaletního papíru.
A své využití má i rostlinný odpad. Vedle již známých barevných kontejnerů do řady nyní přibyl ještě hnědý. Od letošního roku mají obce povinnost umožnit občanům třídit bioodpad, kterého je ve směsných černých popelnicích skoro polovina.
„Spousta lidí si myslí, že nejnebezpečnějším odpadem ohrožujícím přírodu jsou plasty. Ve skutečnosti je ale mnohem záludnější obyčejný bioodpad," vyvrací jeden ze zažitých mýtů kolem třídění Martin Hobrland, vedoucí projektu a správce portálu Tříděníodpadu. cz. Pokud se nakládá s plasty tak, jak má, recyklují se a vytvoří se z nich opět plast nebo jiný výrobek. V horším případě skončí na skládce, nepředstavují však výraznější nebezpečí.
„PET lahev bude i za 500 let stále PET lahev, zatímco bioodpad hnije a produkuje metan a oxid uhličitý," upozorňuje na riziko Hobrland. Metan patří mezi skleníkové plyny, které způsobují změny klimatu. Jakmile se bioodpad jednou ocitne v černé směsné popelnici, vytřídit se dá už těžko a skončí ve spalovnách nebo na skládce. Tříděný se však dá využít v kompostárně nebo v bioplynové stanici, kde z něho vznikne bioplyn.
Mezi další z oblíbených mýtů patří rozšířený názor, že šetřením papíru se chrání lesy. Lidé si představují, že se například kvůli reklamním letákům kácí krásné lesy. Stromy pro papírenský průmysl se však pěstují účelově a jsou určeny k výrobě papíru, pokácely by se stejně. Pokud se šetří papír, dá se spíše říci, že se tím zabraňuje vzniku odpadů z jeho výroby.
„Mýty vytvářejí výrobci, kteří se chtějí svézt na módní zelené vlně a spotřebitelům prezentují své zboží jako ekologické. To, že je výrobek recyklovatelný, ale neznamená, že je ekologický," vysvětluje Hobrland. „Háček je v tom, jak se nám recyklace prezentuje."
Z jeho pohledu se jedná o takzvaný greenwashing, kdy je věc veřejnosti představená jako ekologičtější, než ve skutečnosti je. Ve Spojených státech existují firmy, které se přímo specializují na to, jakým způsobem výrobek zákazníkům představit, aby vypadal co nejvíce „eko". „Je to stejné jako s odpustky. Lidé si v obchodě raději vyberou věc, která se tváří ekologicky, protože pak mají dobrý pocit, že se zajímají o životní prostředí," popisuje Hobrland.
Výrobci si mohou zvolit, v jakém obalu budou svůj produkt nabízet, v první řadě ale musí být pro kupce atraktivní. A to nejen pro samotné spotřebitele, ale i pro obchody, které je prodávají. Jelikož jsou skleněné obaly ekologičtější než plastové, zahájily environmentální organizace kampaň za záchranu vratných lahví. Podařilo se jim prosadit do zákona, aby každý supermarket vedle nápojů balených v PET lahvích poskytl zákazníkovi možnost zakoupit je i ve skle.
„Dopadlo to tak, že prodejci postavili do řady PET lahví jednu basu s těmi vratnými a nasadili na ně podstatně vyšší ceny. Zakoupit výrobek ve vratné lahvi tedy bylo pro zákazníka ve výsledku nevýhodné," popisuje jednu ze situací Kropáček.
Recyklované miliardy Ostatně velké peníze se točí v celém odpadovém byznysu. Hodnota tohoto trhu v Česku se odhaduje na třicet miliard korun a spadá do něj i recyklace. Možnost třídit má devadesát devět procent Čechů, na území republiky je na čtvrt milionu barevných kontejnerů. Firmy z nich odpad svážejí, jiné jej přetřídí, další recyklují a pak se z něj vyrábí nové produkty – a nikdo to nedělá zadarmo.
„Recyklace odpadu je v první řadě ekonomická činnost, je to živnost jako každá jiná," říká Hobrland z portálu Tříděníodpadu.cz. „To je v podstatě pozitivní fakt. Kdyby nebyl ekonomicky výhodný, nikdo se o něj zajímat nebude a utopili bychom se v odpadcích."
Jelikož je odpad ekonomická záležitost, v zájmu zpracovatelských firem není, aby ho bylo co nejméně, spíše naopak, a mezi společnostmi, jež s ním obchodují, probíhá v tuzemsku velký boj. „Kapacita zařízení zpracovávajících odpad je mnohem větší než jeho množství, přesto se ale stále staví nová," upozorňuje na problém Havelka.
Celková produkce komunálního odpadu dosahuje v Česku kolem pěti milionů tun ročně, a podle údajů České informační agentury životního prostředí jeho množství mezi lety 2009 a 2013 dokonce nepatrně kleslo. „Společnostem nejde o to, aby odpadu bylo méně, ale aby byl recyklovatelný, a to jsou dvě odlišné věci," zdůrazňuje Kropáček z Hnutí Duha. Celou třetinu komunálního odpadu tvoří obaly a jejich zpětný odběr zajišťuje společnost EKO-KOM. Od výrobců vybírá poplatky za sběr odpadu, ti své produkty označí známkou greenpunkt, zeleným bodem, který znamená, že výrobci za odběr a využití obalu zaplatili, a zase vybírají peníze od spotřebitelů.
EKO-KOM založili výrobci, plniči a baliči, kteří si všimli, že prioritou Evropské unie je recyklovat, a vzali obalový byznys do vlastních rukou. V současnosti organizace ovládá celý obalový cyklus v zemi.
„V této pozici mají obrovskou moc. Všemi údaji o tom, kolik se v Česku třídí obalů, disponuje pouze EKO-KOM. Ministerstvo životního prostředí je nezná, nemá je jak prověřit. EKO-KOM tak může rozhodovat ve svém zájmu a prosazovat svou politiku," popisuje stávající systém Kropáček. „A firmy jako Coca-Cola nebo Tetra Pak, které EKO-KOM založily, nejsou ekologické společnosti, jde o byznys." Hlavně méně odpadu Masové třídění je jistě úspěchem a krokem vpřed, ale řeší se jím až následky. Prioritou by mělo spíše být odpadu v první řadě předcházet, a pokud už vznikne, opakovaně jej využít.
„Problém je, že recyklace je brána jako spása, přitom je to jen východisko z nouze," říká Hobrland. „Nesmíme zapomínat, že recyklace funguje jako každá jiná továrna. Je energeticky náročná, spotřebuje se při ní voda na vyčištění, s odpady se najezdí desítky kilometrů, což představuje emise z automobilů, a ve výsledku se vytváří opět odpad."
Ani třídění a zpracování odpadu tedy životní prostředí nešetří stoprocentně. „Evropská unie je recyklací posedlá, musí se recyklovat za každou cenu. Dává ale smysl jen ve chvíli, když z vytříděného odpadu vznikne využitelný produkt, což není samozřejmost, kvalita recyklace se ale nekontroluje," přidává další slabinu ředitel Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek.
Otazník také vyvstává nad tím, co se s vytříděným nebo recyklovaným odpadem nakonec stane. Ne vždy se materiál zpracuje a využije přímo na místě, kde byl získán. Zcela běžně se recykláty vyvážejí do zahraničí a vracejí se zpátky v podobě nových výrobků.
„V Evropě vykazujeme hezká čísla recyklace a poplácáváme se po zádech, jak jsme ekologičtí. Kde je ale princip blízkosti, když kousek plastu dvakrát obkrouží planetu, my tím poskytujeme suroviny pro své globální konkurenty a v závěru si ho zase za peníze koupíme?" pozastavuje se nad systémem Hájek. „A můžeme se ptát dále, co s tím třeba v takové Číně dělají? Číňané myslí ekonomicky, ne environmentálně." Novým trendem se stává takzvaná upcyklace, kdy původní produkt neskončí jako odpad, ale najde se pro něj jiné využití nebo se z něj vyrobí produkt stejné či ještě vyšší kvality. Tímto způsobem vznikají nejrůznější módní doplňky nebo bižuterie. Americká společnost MotoArt například z vrakovišť letadel sbírá jednotlivé komponenty a vytváří z nich moderní nábytek.
V Česku na podobném principu fungují například komunitní recyklační dílna Zdrojovna nebo Opravárna, které podporují opravu rozbitých výrobků. Taková upcyklace se však týká převážně umělců, kutilů a jednotlivců zastávajících alternativní životní styl, širokou veřejnost a velký průmysl zatím míjí.
„Zapotřebí je osvěta. Před pětadvaceti lety lidé nevěděli, co recyklace vůbec je, a dnes odpad třídí většina české populace. Pokud budou mít lidé možnosti a zájem, i tyto prozatím okrajové činnosti se ujmou a budou se dělat ve větším měřítku," vidí naději Havelka.
Podle odborníků je důležité přimět veřejnost, aby o vytváření odpadu, nejen jeho recyklaci, více přemýšlela. „Recyklace v podstatě ospravedlňuje plýtvání," přemítá Hobrland. „Lidé vytřídí odpad, udělali dobrou věc a tím to končí. Dalším krokem vpřed by bylo, kdyby se snažili odpadu produkovat méně."
Jednou z překážek je, že odpad nemá pozitivní hodnotu, je na obtíž a málokdo se jím chce zabývat. Svou roli v tom hrají opět peníze – tentokrát však pozitivní. Ve chvíli, kdy lidé platí za spotřebu vody či elektřiny, snaží se šetřit. Za odpad se však většinou platí jednotná částka.
„Kdyby se zavedl poplatek za množství odpadu, lidé by se více snažili jeho produkci předejít," nabízí řešení Kropáček. Lidé bydlící v rodinných domcích si udávají vlastní frekvenci svozu, mohou se rozhodnout, zda chtějí před domem i hnědou popelnici na třídění bioodpadu, která je levnější než obvyklá směsná. Ve městech s desítkami obyvatel v jedné budově je to složitější, například v Rakousku však mnohé kontejnery u panelových domů fungují na čipy a měří se, kolik jednotlivý nájemník vyhodil odpadu.
„Potřebujeme být motivovaní a v tomto ekonomika pomáhá," říká Kropáček. „Jakmile platíme, šetříme."
