Po mnoha desetiletích opět plul vorový pramen po Vltavě a Labi až na kraj německého Hamburku. Duší celého projektu nazvaného Vor 2012 byla Andrea Pondělíčkova, manažerka společnosti LESS. Povídali jsme si s ní o přípravě projektu a také o vlastní plavbě.

* Kde se vzal onen nápad postavit si postaru vor?

K nápadu postavit vor - či přesněji vorový pramen čili svazek vorů - a vydat se s ním po stopách plavců po Labi až k Hamburku se majitel společnosti LESS Jan Mičánek opakovaně vracel. Ač to zpočátku znělo hodně bláznivě, začali jsme pátrat po všech dostupných materiálech, ve kterých byla zmínka o tomto téměř zapomenutém plaveckém řemesle. A postupně jsme se utvrdili v přesvědčení, že takovouto plavbu uskutečnit lze, byť samozřejmě za poněkud jiných podmínek, než měli plavci do konce 50. let minulého století, kdy plavení dřeva po vodě definitivně skončilo. Konečné rozhodnutí, že se tento projekt uskuteční, padlo v souvislosti s oslavou dvacetileté existence naší firmy.

* Bylo od začátku zřejmé, že se popluje do Německa a dřevo z pramene tam bude prodáno?

Ne, takto to postaveno nebylo. V počátečních diskusích se sice jako cílová destinace o Hamburku mluvilo, ale podstatné bylo získat všechny potřebné informace a postavit vor. Velkou neznámou pro nás byl i nezbytný administrativní postup, všechna potřebná povolení a udělení výjimky ze zákona. Prodej plaveného dřeva, byť to samozřejmě nebyl náš prvoplánový cíl, se stal součástí projektu. V loňském roce jsme se naučili vor stavět a také s ním plout. Zdolali jsme napoprvé trasu dlouhou 100 km, propluli devíti zdymadly a při proplutí Staroměstskou propustí jsme zažili i jistou dávku adrenalinu.

* V čem je dnes plavba na voru jiná než kdysi?

Plavební podmínky jsou samozřejmě odlišné, proud řeky je mnohem slabší a navíc plavba tělesa samotíží je ze zákona zakázána. Na většině trasy nás proto táhla vlečná loď, nezbytná byla dobrá komunikace mezi kapitánem lodi a vrátným na voru. Do role plavců se postupně zaučovali zájemci z řad zaměstnanců naší firmy. A v letošním roce jsme postavili větší vorový pramen, takže naším jasným cílem už bylo splout trasu ze Štěchovic až do Lauenburgu, tedy cestu dlouhou 760 km.

* Jak jste vybírali lidi, kteří stavěli vor a pak se s ním plavili?

Převážná většina účastníků projektu byli zaměstnanci naší společnosti, kteří o to projevili zájem a vlastní stavby i plutí se účastnili zčásti v rámci své dovolené. Byli to skuteční fandové, většinou aktivní vodáci nebo ti, které historie plavení dřeva zajímala a chtěli si to na vlastní kůži vyzkoušet. Nesmím však opomenout naše externí poradce, bez kterých by vše bylo mnohem obtížnější. V roce 2000, kdy byla Praha vyhlášena za Evropské město kultury, byl jeden z projektů věnován řece Vltavě a jmenoval se Praha - město na řece. A v rámci toho byl po mnoha letech přesně podle několik set let staré technologie postaven poslední vor končícího tisíciletí.

* Koho to vlastně napadlo?

Iniciátorkou té myšlenky byla Zlata Svobodová z Muzea hl. m. Prahy, koordinátorem stavby a vrátným onoho voru byl Jan Havel. Právě na něj jsme se obrátili i při přípravě našeho projektu. Byl pro nás cenným poradcem jak při vlastní stavbě, tak i při všech administrativních krocích, které samotné plavbě předcházely. Na loňské zkušební plavbě zastával také pozici vrátného čili kapitána voru. Při proplutí Šítkovského a Staroměstského jezu jsme měli u vesel zkušené raftaře z firmy Mad Mat Sport, aby předpokládané riziko bylo co nejmenší.

* Kolik lidí se zúčastnilo stavby voru a kolik se na něm pak plavilo?

Na samotné stavbě se v různých fázích podílelo zhruba deset lidí. Šlo o ruční loupání kmenů, vyřezávání stromků a stáčení houžví, vysekávání vesel... V té stěžejní části, kdy šlo o vlastní sestavování vorového pramene, pak tři lidé. Plavby se zúčastnilo padesát(!) zaměstnanců firmy a asi dvacet dalších zájemců. Na voru ale nebyli najednou, střídali se po dvou až třech dnech. Maximální počet plavců na voru byl Státní plavební správou ČR i Německa stanoven na dvacet.

* Kde se ti nadšenci vlastně naučili vory stavět?

Kromě zmíněného pana Havla jsme postup při samotné stavbě konzultovali s Václavem Husou, posledním potomkem slavného plaveckého rodu Husů z Albrechtické Hladné, který nám na modelu vorového pramene názorně vysvětloval, jak sestavit srek neboli brzdu a řadu dalších konstrukčních prvků. Však s námi loni i letos splul také první úsek naší plavby ze Štěchovic do Zbraslavi.

* Byl o plavbu stejný zájem u nás i v Německu?

Stejný určitě ne, víc se o ní zajímali naši severní sousedé ve větších městech. Je pravda, že v Německu existují různé zájmové spolky, které každoročně pořádají plavbu na sestrojených prámech, více či méně podobných vorovým tabulím. Náš vorový pramen však byl svými rozměry skutečně ojedinělý. Břehy Labe jsou mnohem méně osídlené, mnohde jsou vyhlášené jako biosférické rezervace, tedy chráněné přírodní území, a bylo proto i obtížnější nalézt tam vhodné kotviště. Mediálně však naše plavba byla i v Německu dosti sledovaným tématem.

* Co bylo na stavbě pramenu a pak na plavbě nejnáročnější?

Náročné to bylo na úplném začátku, než se nám podařilo dát dohromady ty správné lidi. A pak už se to začalo krásně řetězit a zájem a nadšení všech okolo vždy pomohly překonat dílčí těžkosti. S velmi vstřícným přístupem jsme se setkali na Povodí Vltavy i u Státní plavební správy, v Německu byl administrativní postup schvalování poněkud náročnější... Úsměvné však bylo zjištění, že na povolení plavby voru mají zpracovanou směrnici.

* Docházelo k nějakým krizovým situacím?

V průběhu plavby jsme řešili v zásadě dvě komplikace. První byl defekt na lodi při kotvení v Dráždánech, kdy jsme zásluhou této poruchy vzbudili nebývalý zájem ze strany říční policie i plavební správy. V rámci několikahodinové kontroly si prohlédli skutečně úplně všechno. Nakonec jsme obstáli a pustili nás dál. Druhou horkou chvíli jsme zažili až na konci plavby při samotném rozebírání voru. Ale díky šikovným kolegům i uvážlivému přístupu ze strany najatého jeřábníka se podařilo dostat kmeny na břeh a připravit je k odvozu na pilu.

* Kde jste při plavbě spali?

Plavili jsme se pouze do večerních hodin, místo kotvení se vybíralo i s ohledem na nocování posádky. Měli jsme k dispozici velký stan, nicméně v případě příznivého počasí spali účastníci většinou pod širákem. V Německu je podél vody řada sportovních kempů pro vodáky, které jsme rádi využívali.

* A jak jste se stravovali?

Jednou z činností při plavbě bylo i udržování dvou ohnišť na voru a příprava rozmanitých pokrmů, převážně uzenin. Všichni účastníci obdrželi v upomínku také repliku takzvaného plaváčka, hrnku, ve kterém si plavci vařili během plavby vše tekuté - od kávy či praženky až po polévku na zahřátí.

* Zachytila jste nějaké pozoruhodné reakce lidí, kteří se o vor zajímali?

Těch zajímavých příběhů je skutečně mnoho. Jeden za všechny - ještě před vyplutím ve Štěchovicích mne oslovila paní Marie Rukavičková, která se s dcerou rozhodla naši plavbu sledovat po souši až do Lauenburgu. Vorařské řemeslo měli v rodině a chtěla se o něm takto dozvědět více. Skutečně jsme se tak na trase potkávali a sdělovali si své zážitky.

***

KUDY PLUL VOR 2012

Středa  11.7.        Štěchovice - Zbraslav

Čtvrtek 12.7.        Zbraslav - Praha-Výtoň

Pátek   13.7.        Praha-Výtoň - Roztoky u Prahy

Sobota  14.7.        Roztoky u Prahy - Roudnice nad Labem

Neděle  15.7.        Roudnice nad Labem - Děčín

Pondělí 16.7.        Děčín - Drážďany

Úterý   17.7.        Drážďany - Riesa

Středa  18.7.        Riesa - Wittenberg/Elster

Čtvrtek 19.7.        Wittenberg/Elster - Dessau

Pátek   20.7.        Dessau - Rogätz

Sobota  21.7.        Rogätz - Wittenberge

Neděle  22.7.        Wittenberge - Bleckede

Pondělí 23.7.        Bleckede - Lauenburg

Vor byl tažen vlečným remorkérem Klára z Pražské paroplavební

společnosti, rychlost plavby se pohybovala v prvních dnech mezi

5 až 7 km/hod., na Labi v německé části až 10 km/hod. Důležitá

byla dobrá souhra a komunikace mezi kapitány na voru a na lodi.

PARAMETRY VOROVÉHO PRAMENU:

pět vorových tabulí (vorů) - předák, slabák, šrekový, ve střídě, zadák 120 kmenů 16 m dlouhých celková délka bez vesel: 81 m ; šířka 4,5-5 m Výstroj: 4 vesla ručně tesaná a 11 m dlouhá, dvě ohniště, náklad palivového dřeva

STAVBA VORU A PŘÍPRAVA NA CESTU

ÚNOR: kácení a soustředění kmenů v Bohdanči u Zbraslavic (centrála společnosti LESS) DUBEN: ruční loupání kmenů KVĚTEN: vyřezávání smrčků a stáčení houžví, sekání vesel ČERVEN: převoz kmenů na vaziště ve Štěchovicích a od poloviny června vlastní stavba vorového pramene