Rozhovor s přírodovědcem Václavem Zieglerem
* Jste geolog, ale vaše životní éra je spojena s ochranou přírody. Co jste vlastně všechno před Listopadem dělal?
Kromě geologie a paleontologie, kterými jsem se zabýval více méně mimo svou pracovní činnost, jsem pracoval hned v několika profesích. Začínal jsem v roce 1966 jako stavební geolog ve Vodních stavbách, později jsem přešel jako přírodovědec do Muzea Českého ráje v Turnově. Až koncem roku 1971 jsem se dostal na Středočeskou ochranu přírody a památek, kde jsem pracoval do roku 1978.
V roce 1977 jsem utrpěl těžký úraz (spadl na mne strop), a proto jsem musel na čas zanechat náročnou práci v ochraně přírody a památek. Přešel jsem opět na muzejní práci, tentokráte do Polabského muzea v Poděbradech a později do Závodního klubu ROH v Pečkách. Až v roce 1986 jsem se vrátil k práci v ochraně přírody jako vedoucí ochrany přírody Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody.
* A po Listopadu?
Ve funkci vedoucího Ochrany přírody Hlavního města Prahy jsem vydržel až do roku 1995, kdy mi bylo nabídnuto místo na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem pak od roku 1997 vedl katedru geologie a biologie. V roce 2007 jsem odešel do důchodu. Chci říci, že na všechny mé pracovní aktivity vzpomínám rád, snažil jsem se je dělat dobře a dělal jsem je s láskou. Snad zůstal za mnou kus dobré práce.
* Jak to tehdy bylo s ochranou přírody? Naráželi jste na nepochopení u tehdejší »vedoucí úlohy«?
Ochrana přírody vycházela před listopadem 1989 (a ještě tři roky po něm) ze zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Na svou dobu to byl zákon velmi moderní a díky němu byla vyhlášena většina dnes chráněných území a přírodních památek. Těmi památkami myslím hlavně chráněné stromy. A protože k vyhlášení bylo i tehdy třeba souhlasu majitele či uživatele pozemku či těch stromů a dále orgánů státní moci, tj. národních výborů všech stupňů, a u velkoplošných území i vlády či Národního shromáždění, ke sporům samozřejmě docházelo. Jenže ty spory se řešily. Někdy to šlo dobře a rychle, někdy za zvýšených hlasů. Jen málokdy jsme neuspěli, i když někteří vedoucí činitelé se na nás dívali »skrz prsty«. A dosáhli jsme mnohé. Třeba i zbourání už postavených objektů na území rezervací. A že ty objekty někdy patřily i těm vedoucím činitelům! Zákon byl zákon.
* Vedl jste středočeskou »ochranu«, a později i tu pražskou. Jaké v tom byly rozdíly?
Rozdíly byly. Ve Středočeském kraji jsme měli pět chráněných krajinných oblastí (u čtyř jsem stál u jejich vzniku) a to byla velikánská zodpovědnost. Měli jsme tu i několik rezervací, které byly zapsány na seznamu UNESCO (namátkou třeba Karlštejnsko či Medník), budovali jsme poměrně rychle naučné stezky a mnoho práce bylo i s ochranou mokřadů, protože v té době byly v módě meliorace (rozumějte »odvodňování pozemků«). Mnoho se toho podařilo dosáhnout. Musely však být připraveny pádné argumenty. Když jsem nastoupil do pražské ochrany přírody, vrcholilo vyhlašování chráněných území, jejichž návrhy byly z větší části již připraveny díky dobrému kolektivu, který zde pracoval pod vedením mého předchůdce dr. Strejčka. A pak to byly také klidové oblasti (dnes se jim říká přírodní parky).
Obrovskou práci pražské středisko vykonalo při evidenci zeleně, kterou jsme ve Středočeském kraji nedělali. Mnoho prací však bylo stejných. Péče o chráněná území, inventarizační průzkumy přírody, abychom zjistili, co nám kde roste a žije, a denní spory o přírodu mimo chráněná území. Ale to je snad stále a možná dnes ve větším rozsahu než tehdy.
* Ale upřímně: Chránilo se tehdy vůbec něco?
Myslím, že jsem na to již částečně odpověděl. Současná síť chráněných území byla vybudována postupně hlavně ve třicátých, padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech a v Praze byla většina chráněných území (89) vyhlášena od roku 1964 do roku 1988. Za lidmi, kteří se na tom podíleli, byla úctyhodná práce, kterou dnes nedokážeme patřičně ocenit.
* Jak lidé vnímali ochranu přírody? Nebyla jim na obtíž?
Jak kteří. Vzpomínám si na svého představeného, když jsem pracoval v ZK ROH, jak mi vždy trpce vyčítal, že jsem mu za chráněný strom vyhlásil jeho hrušeň (dodnes je to nádherný strom), neboť velmi plodila. Nakonec vše vyřešil tím, že spadané plody nakládal do sudů. To vám byla vynikající hruškovice.
Myslím, že většina lidí, podle toho, jak jsem objížděl souhlasy k vyhlášení, brala ochranu přírody velmi dobře. Možná, že také bylo více osvěty, mohli jsme vysvětlovat nejen majitelům, uživatelům či národním výborům, ale třeba i lidem z obce. Ano, někdy nás s otevřenou náručí nevítali, ale vysvětlit si to dali.
* Jaké byly v té době předpisy, pokud jde o přírodu a její udržování?
Již jsem zmínil zákon číslo 40. Kromě toho byly vyhlášky chráněných rostlin a živočichů, lesní zákon, horní zákon, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a mnohé další. Bylo by to na celou semestrální přednášku. Ostatně za svého působení na vysoké škole jsem spolu s kolegou Friedlem napsal k tomu podrobná skripta.
* Dokázali jste se postavit devastátorům?
Ano. A většinou couvli. Dosud nestojí velkocementárna Střední Čechy, ani křivoklátská přehrada. A do roku 1990 nebyla ani střelnice v lomu U Kantýny u Řeporyj. Mohl bych pokračovat dál. Bylo by toho mnoho.
* Co pokládáte za svůj největší úspěch? Tedy myslím z pracovišť, která jste vedl.
Ve středních Čechách to byla realizace čtyř chráněných krajinných oblastí (Český kras, Kokořínsko, Křivoklátsko a Blaník) a dalších maloplošných chráněných území, v Praze jednoznačně dokončení vyhlašování převážné většiny chráněných území. A také péči o chráněná území a inventarizační výzkumy i registraci zeleně. To však byl úspěch kolektivů, nejen můj, já jsem byl jen jedním z koleček toho soukolí. A také práci pro dobrovolné pracovníky ochrany přírody, konzervátory a zpravodaje, bez nichž bychom neudělali ani polovinu toho, co uděláno bylo. A také dobrou spolupráci s nadřízenými orgány, odbory kultury. Na obou pracovištích jsme na ně měli ohromné štěstí. Vždy stáli za námi.
* Co se vám naopak nepodařilo prosadit?
Ano, jsou i takové věci. Mně osobně se nepodařilo prosadit CHKO Polabí, i když jsem o to usiloval od roku 1977. Definitivně návrh pohřbilo ministerstvo životního prostředí v roce 1991.
* Jakou jste měl podporu u svých nadřízených orgánů? Dokázaly se za vás postavit?
Už jsem se zmínil, že podpora byla výborná. Ve středních Čechách to byla inspektorka Bauerová, v Praze inspektorka Kojzarová. Za námi však stáli i vedoucí odborů a ve středních Čechách i předseda KNV. Byla to podpora velká. Vždy jsme si předem stanovili cíle a jak jich dosáhnout, zajistili argumenty a šlo to. Nepamatuji se, že bychom se nějakým zásadním způsobem rozhádali. Vždy se vše vyřešilo. I třeba navýšení pracovníků. A to tehdy byla velmi sledovaná kapitola.
* Myslíte, že je něco, co byste z té doby, pokud jde o ochranu přírody, převedl i do dneška a co polistopadoví představitelé zbytečně zlikvidovali?
Zmínil jsem už návrh CHKO Polabí. Pokud mám možnost sledovat dnešní ochranu přírody, pracuje na poněkud jiných úkolech, než jsme pracovali my. Ve středních Čechách i v Praze se nám podařilo vybudovat síť dobrovolných pracovníků ochrany přírody. Ta dnes už neexistuje. Střediska se pospojovala v rámci úspor a v rámci úspor dnes nemají střední Čechy a Praha například kmenového geologa. Geolog není ani na vysloveně geologické CHKO Český kras. Z odborného hlediska je to velká škoda, právě pro ta chráněná území. Nerad bych pokračoval dále. Je toho mnohem víc.
A za co mohu dnešní ochranu přírody pochválit, to je publikační činnost. I když i ta by mohla mít jiný charakter. Mohla by být více pro lidi.
* A konečně: myslíte, že příroda může nad námi lidmi přece jen jednou zvítězit anebo alespoň se vypořádat s devastátorskými postupy?
To je filozofická otázka. Díváme-li se na to z pohledu, že člověk je součástí přírody, pak jeho devastátorské postupy do přírody patří. Stejně jako devastátorské postupy divokých králíků. A příroda si na to najde svůj recept. Nebude sice už taková, jaká byla před příchodem člověka, ale bude to příroda. Pokud se na to díváme z pohledu člověka jako vládce přírody (to je princip většiny náboženství), pak se jednou bude člověk moc a moc divit. Dožije-li se toho okamžiku.
