Kolem nakládání s lesy Národního parku Šumava (NPŠ) existují velmi rozdílné názory: na jedné straně přírodovědná idea s doktrínou tvorby „divokého srdce Evropy“, na druhé straně údajně ti, kteří podle prof. Moldana zřejmě nechápou, že v národním parku nejde o hospodářské lesy, ani o městský park či dokonce zábavní podnik.

Takto podává situaci v intencích ideje tvorby divočiny z kulturních lesních ekosystémů prof. Moldan jako politik, aniž by pokládal za účelné uvést jako vědec jednu z klíčových, otevřených a nikdy zatím neřešených otázek velmi závažné kauzy NPŠ – nakládání s krajinou, která už staletí není přírodní pustinou (Právo, 13. 5.).

Jako vědecký pracovník v oboru věd o prostředí jsem se zabýval vazbami lesů a životního prostředí,lesů a krajiny. Tato věda dobře zná, jak lesní ekosystémy velmi výrazně ovlivňují prostředí nejen uvnitř lesních porostů, ale i v jejich okolí – často jde o dálkové vlivy v měřítku regionů.

Hlavním činitelem v účincích lesních ekosystémů na prostředí je jejich stromové patro – tedyporosty staršího věku s živými stromy, které vytvářejí nejen vlastní životní prostředí uvnitř lesníchporostů, ale také funkce lesa jako nenahraditelné složky životního prostředí pro krajinu (jak určují zákony).

Zastáncům tvorby divočiny vyhovuje velkoplošné narušení šumavských lesů žírem lýkožroutasmrkového. Avšak NPŠ byl založen na území s převážně (86 %) lesními ekosystémy kulturními, nikoli přírodními nebo přírodě blízkými. Ponecháním takových lesů bez zásahů muselo zákonitě dojít k rozsáhlým destrukcím stromového patra. V poslední době jde o statisíce stromů ročně. Takovou možnost nadšenci pro divočinu léta popírali, někteří přírodovědci ji naopak očekávali a tiše vítali jako nejlepší způsob „vyřídit si to“ se smrkovými monokulturami Šumavy podle jejich vize.

Šumavský park byl zřízen uprostřed kulturní krajiny, což část přírodovědců z hlediska jejich ideje vůbec nezajímá. Z hlediska věd environmentálních to může ovšem být pro generace lidí v okolní kulturní krajině závažné riziko pro jejich prostředí, není-li o tom předem uvažováno vizemi „bezzásahovosti“ bez jakýchkoliv jiných ohledů.
Stala-li se destrukce stromové složky lesů a bezohlednost ke krajině doktrínou, projevuje se i v přesvědčení některých specialistů dílčích oborů přírodních věd, že postup managementu lesůnárodních parků je globálně shodný – ať jde o park v pustinách Sibiře, Aljašky, Kanady či Konga, nebo na Šumavě.

Někteří vědci – a to je mimořádně závažná záležitost – jsou natolik zaujati možnostmi bádání dílčích disciplín přírodních věd, že pokládají za lhostejné, v jaké míře bude destruováno stromové patro šumavských lesů, jak dlouho potrvá jejich přirozená obnova či zda vůbec a v jaké míře dojde k návratu k lesním ekosystémům - za sto či několik set let! Osud kulturní krajiny je nezajímá: máme jí dost a přírody málo. O lidi v ní jim tedy vůbec nejde.

Řekne-li to soukromý občan, je to názor; podpora politika budí husí kůži.