Ve sněmovně leží dva návrhy zákona o Národním parku Šumava. Základním nedostatkem obou iniciativ je podle porevolučního ministra životního prostředí především chybějící jasná formulace základního poslání parku a jeho cílů.

Národní park Šumava vznikl v roce 1991 na poměrně rozsáhlém území, které bylo v minulosti z velké části kulturní krajinou a kde před 2. světovou válkou žilo 23 tisíc lidí v mnoha obcích. Těsně před válkou, v jejímprůběhu a v následujících desetiletích došlo k podstatnému snížení počtu obyvatel. První odliv nastal ještě před válkou, kdy většina českého obyvatelstva byla vyhnána. Nyní zde žije přibližně dvacetina lidí ve srovnání se stavem před válkou. V době zřizování parku jsme proto chtěli využít toho, že se – sice podivným způsobem, ale významně – změnil charakter krajiny.

Zvítězila myšlenka nechat přírodu na unikátně velkém území jejímu vlastnímu vývoji. Konkrétní představa režimu ochrany přírody na Šumavě se postupně vytvářela. Do nejpřísněji chráněné 1. zóny bylo zařazeno 22 procent území. V letech 1994–1995 tehdejší ředitel správy parku Ivan Žlábek zmenšil 1. zónu na 13 procent. Bohužel vytvořil systém roztříštěných 1. zón (138) a vznikly tak ostrůvky, ze kterých se posléze šířil kůrovec.

Šumava je součástí širšího území, na jehož bavorské straně vznikl v roce 1970 národní park Bayerischer Wald. Jeho území, menší než náš park, bylo od počátku koncipováno jako místo s převážně bezzásahovým režimem. Podobně jako je tomu u nás a prakticky ve všech smrkových lesích v celé Evropě, se zde vyskytoval a vyskytuje kůrovec. Od počátku až do současnosti je jeho výskyt regulován jenvmenší části parku, bezzásahové zóny jsou striktně ponechány přírodnímu režimu. Tento postup se neobešel a dosud neobchází bez kritiků, tím spíše že podíl zasažené plochy lesů je v současné době výrazně větší než na české straně Šumavy.

Správa však věnuje velkou péči informování a vzdělávání veřejnosti, která její směřování v současnosti podporuje. Zdůrazňuje unikátní význam divoké přírody pro život moderního člověka, neustále obklopeného technickou civilizací, vysvětluje principy základních přírodních procesů, zároveň ovšem poukazuje na rekreační, turistický a ekonomický význam parku, který ročně navštíví až 760 tisíc turistů. To přináší mimo jiné více než 200 pracovních míst u samotné správy národního parku a mnohonásobně více u „partnerů” národního parku, kterými jsou hotely, penziony, restaurace a další poskytovatelé služeb působící v bezprostředním okolí. V samotném parku ovšem nejsou žádná sportovní ani rekreační zařízení a ani do budoucna se s nimi nepočítá.

Jinak než v Bavorsku Kontrastuje to se situací na české straně Šumavy. Zdá se, že správa parku a bohužel ani ministerstvo životního prostředí jasné cíle nemají. Stupňuje se konflikt mezi ochránci přírody, některými obcemi, developery a dalšími. Je obvykle prezentován jako bitva o „zelenou Šumavu” a spojený s razantními (ne)zásahy proti kůrovcové kalamitě. Pro park samotný, i když na Šumavě je na převážné ploše kulturní les, reprezentovaný smrkovými monokulturami, musí být stanoven režim odlišný než v hospodářských lesích, a to i za cenu toho, že kvůli kůrovci uschnou značné části lesních porostů a suché stromy jsou ponechány na místě. Dřevo ovšem představuje potenciálně velké ekonomické bohatství, jehož využití je nezanedbatelnou součástí celého konfliktu. Avšak spor o to, kdo a do jaké míry bude mít prospěch z těžby dřeva na Šumavě, není tím základním problémem. Tím je rozdílný názor na to, jakým směrem se má park jako celek ubírat, jak se má rozvíjet a kdo a jak o tom má rozhodovat.

Pouze jeden ze čtyř českých národních parků – České Švýcarsko – je vyhlášen speciálním zákonem, který je velmi jednoduchý. Vyhlašuje se jím nový národní park, o jehož smyslu se říká: „Posláním národního parku je uchování a zlepšení přírodního prostředí, ochrana jedinečných geomorfologických hodnot, planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zachování typického vzhledu krajiny” (§ 1, čl. 1).

Návrhy zákona o Národním parku Šumava (jde totiž o předlohy dvě, návrh ministerstva životního prostředí budou ve výborech poslanci konfrontovat s návrhem Plzeňského kraje), které právě projednává sněmovna, jdou jinou cestou. Obě předlohy jsou podstatně podrobnější a obsahují řadu ustanovení, která jsou mimo rámec i ducha zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992), základního zákona, jímž se řídí veškerá aktivita směřující k ochraně přírody a krajiny. Některé z nich jsou do velké míry sporné jak věcně, tak i legislativně, jak poukázala řada expertů jak z okruhu ekologů, ochránců přírody, tak zejména právníků.

Základním nedostatkem stávajících návrhů je především chybějící jasná formulace základního poslání parku a jeho cílů. Citovaný zákon o Národním parku České Švýcarsko je v tom smyslu jednoznačný.

Nabízí se dvě otázky: je nový zákon o Šumavě potřebný? Současný rámec daný zákonem 114/1992 je nedostatečný? A pokud je tomu tak, jaké hodnoty může nový zákon přinést? Jeho obhájci argumentují potřebou vytvořit stabilní prostředí, umožňující mimo jiné rozvoj obcí. Jak konstatují právní experti, v současné podobě tento požadavek zákon ale nesplňuje, otvírá cestu k mnoha různorodým interpretacím a nerespektuje ani fakt, že přírodní poměry v parku se vyvíjejí a dynamicky mění.

Při projednávání předložených textů by za množstvím dílčích problémů, které návrh zákona zčásti zbytečně detailně otevírá, bylo třeba hledat odpověď na to, jaké je poslání parku, shodnout se na tom, jaký chceme mít park, dnes i za 50 či za 100 let, pro koho a na jak velkém území, co jsou v tom smyslu naše priority. Pokud se nedosáhne dohody v těchto zásadních otázkách, lze jen stěží očekávat dobrý výsledek celého jednání.

Národní parky včetně našeho šumavského jsou nejvyšší formou ochrany přírody, jsou odrazem stále intenzivněji pociťované potřeby zachovat přece jenom některé oblasti přírodě a jejímu pokud možno nerušenému vývoji. Šumava je z hlediska přírodního nejcennějším územím, které ve své zemi máme, je ale unikátní i v celé střední Evropě. Předložené návrhy do velké míry opouštějí původní záměr, který na začátku 90. let chtěl využít toho, že původně kulturní krajina se díky historickému vývoji za posledních 50 let na poměrně velké ploše postupně přiblížila přírodním lesním ekosystémům. Pokud by se pokračovalo, mohl by ve spolupráci s Německem vzniknout unikátní přírodní les. Podle dlouholetého bývalého ředitele Národního parku Bavorský les Karla Friedricha Sinnera By to mohl být největší prales v celé Evropě. Nepochybně by byl pro lidi velmi atraktivní a přitažlivý, protože bymohli na vlastní oči vidět, jak probíhají skutečné přírodní procesy, a vidět v původním prostředí vzácné rostliny i živočichy včetně tetřívků, tetřevů a dalších. My lidé ovšem uměle prales nebudujeme, necháváme prostor přírodě, aby jej vytvořila sama.”