V předchozím díle jsme s popisem trasy skončili na zastávce autobusů u Vítkovy hory. Odtud vedou turistické značky na Krach, což je starý název místní části zdejšího návrší. Od kruhové křižovatky mezi novými domy pak zamíříme po nepříliš široké komunikaci k hvězdárně na Hůrkách.
Ta leží v nadmořské výšce cca 610 metrů, ale nejvyšší kóta (620 m/m) lokality Hůrky se nachází až nad hvězdárnou, poblíž malé mýtiny. Bývalo tu také hřiště na volejbal a vede sem řada pěšin. Žluté značky nás odtud neomylně převedou směrem k zahradám na druhé straně Hůrecké výšiny a okolo zástavby až k silnici, kde je zastávka MHD číslo 8.
Zde se podle značení KČT nacházíme nad mořem ve výšce asi 585 metrů. Od této kóty pak pohodlně vystoupáme po asfaltové silnici k altánu U Vojty, od kterého je velmi pěkný výhled směrem k letišti. Altán je též velmi oblíben milovníky slunce, již brzy na jaře zde usedají na lavičky, a ještě v zimních bundách nastavují obličej jeho hřejivým paprskům. Cesta dál se stáčí nad altán a vede téměř po rovině směrem k rozhledně (640 m/m).
Goethova vyhlídka, novogotická, červená, cihlová, válcovitá věž s přístavbou a sklepením je nyní v rekonstrukci. Vedle ještě stával velký dřevěný pavilón pro výletníky, kteří tu rádi sedávali u kávy.
Za rozhlednou lesní stezka poměrně prudce klesá v ostrých serpentinách, a to až ke křižovatce poblíž Gogolovy chaty. Odtud pokračuje až k tzv. rozcestí „Pod Goethovou rozhlednou", které leží v nadmořské výšce 551 metrů. Žluté značení se tu potkává s červeným, lze se tu napojit na známou dálkovou trasu směrem na Šemnickou skálu a Kyselku. Od této křižovatky je to již jen skok k chatě V sedle, která skutečně stojí ve sníženině mezi dvěma zajímavými kopci, dominantní Ottovo výšinou a méně výraznou Jedlinou. Žlutá trasa oba vrcholy míjí, ale výstup na ně lze jen doporučit.
Na vrchol Jedliny ovšem nevede ani vyšlapaná stezka, ale protože je porostlá starším, poměrně řídkým lesem, není problém tento vrchol prozkoumat. Brzy se ukáže, že na Jedlině nerostou žádné jedle. Zdá se dokonce velmi nepravděpodobné, že by zde v minulosti nějaké rostly, protože vrchol kopce je poměrně kamenitý a stromy, které se zde přece jen uchytily, buk, dub, borovice modřín a smrk svým nízkým vzrůstem poukazují na to, že je zde velmi chudá půda. Skalní výchoz, vyvýšený nad okolní terén, není v případě Jedliny nikterak mohutný. Patří k němu ještě jakási lavice, na jejímž severním okraji stávala vyhlídka, Turgeněvova chata, ze které se otvíral výhled na Drahovice. Výhled, však časem zarostl a z chaty zbyla jen plošina ze žulových kvádrů.
Mnohem významnější a mohutnější Ottova výšina je porostlá prakticky výhradně buky, jejichž stín a staré spadané listí, nepřipouští, aby pod nimi mohla vegetovat jakákoliv další zeleň.
Na výšině stojí pamětní sloup, který tu byl vztyčen 8. 9. 1852 na počest tehdejšího řeckého panovníka. Řecký král byl v lázních a tím i na vycházce na tehdy oblíbené výšině několikrát. Sloup pak podle některých pamětníků podlehl vandalům v 70. letech minulého století. Zároveň zpustla malebná cesta vinoucí se na vrchol kopce a lázeňští hosté začali špatně přístupnou výšinu stále častěji míjet. Z hlubin času se pak znovu na chvilku vynořila v době, kdy karlovarský patriot, pan Karel Nejdl inicioval hledání částí poraženého sloupu. Skupině nadšenců se pak skutečně podařilo jeden díl sloupu najít v prudké stráni nad Drahovicemi. Neměli však prostředky, aby jej jakkoliv zajistili, a tak na sloup, a i na výšinu, opět padl prach zapomnění. S koncem tisíciletí však přišla doba, v níž mohlo být započato se zcela novou obnovou altánů, vyhlídek, křížů a kaplí. V rámci několik let trvající akce pracovala organizace Lázeňské lesy Karlovy Vary, mimo jiné na obnově přístupové cesty. Rozšíření a zpevnění této stezky si vyžádalo nemalé finanční prostředky. Podařilo se ale znovu zpřístupnit již takřka opuštěné partie lázeňských lesů. Vznikl též nový výhled na Drahovice. V rámci úprav cesty byla také obnovena původní plošina ve stráni pod vrcholem výšiny, vyhlídka ve směru na Imperiál. V té době ovšem zbýval do pravidelné exkurze a prohlídky opravených objektů, již jen onen pověstný okamžik (11.55). Organizace Lázeňské lesy tedy zaměřila svoje úsilí alespoň na opravu torza Ottova sloupu. Po ověření informací, že řecká vláda nemá zájem na rekonstrukci této památky, rozhodl ředitel organizace, že lesníci vztyčí sloup ve vlastní režii. Sloup, respektive jeho část pak pod odborným dohledem kamenického mistra dosedla na zrenovovaný kamenný podstavec a tím byla v roce 2002 definitivně ukončena první etapa úprav. A jak už to, tak bývá, všichni, kdo se přišli na torzo sloupu podívat, si najednou začali myslet, že by bylo hezké, kdyby se obnovil celý. Nebylo však jednoduché sehnat prostředky, a tak až o šest let později vrátil sloupu jeho původní podobu restaurátor Jiří Pavlík. Jako předlohu použil dobové pohlednice a různé historické záznamy. Nejdříve chtěl vytvořit sloup úplně nový, pak ale využil možnost, že k původní části se dala přidat ta nová, vyrobená na míru z umělého kamene. Z celkových nákladů na obnovu památky, nakonec zaplatilo město Karlovy Vary 85 % a zbylou částku přidal Karlovarský kraj. Sloup má na svém vrcholu desku, na které sedí koule ozdobená zlatou hvězdou. A právě do této koule vložil tehdejší zástupce primátora města zprávu pro budoucí generace. Do tubusu dal dva dokumenty. Jeden připomíná nejen historii pomníku, ale i postup jeho obnovy. Druhý pak obsahuje zprávu o životě v Karlových Varech na začátku 3. tisíciletí. Texty zpracovali karlovarský historik Stanislav Burachovič a městský kronikář Květoslav Kroča. Z cesty pod výšinou krále Otty se postupně otvírají velmi pěkné výhledy na Drahovice a dál na masiv Krušných hor. A zanedlouho nás tato stezka přivede k nikdy nedokončené stavbě hotelu na výšině Tři kříže. K tomuto hotelu měla vést nejdelší karlovarská lanovka, torzo její dráhy lze spatřit ve stráni pod kopcem. Opuštěnou stavbu konečné stanice dnes zakrývá zeleň, břízy, buky a javory. Tři kříže, více než 300 let starou dominantu kopce, převýšil koncem 20. století vysoký telekomunikační stožár. V době, kdy vznikl měl především šířit pravdu, vysílala ji sovětská televize, a tak nebylo žádoucí, aby se zde též postavila rozhledna. Karlovarskou kalvárii v podobě tří křížů, nechala údajně zřídit při své návštěvě lázní, jedna velmi zbožná, polská kněžna. V té době to nebylo nic neobvyklého, na mnoha návrších v Evropě byly upravovány podobné připomínky biblické Golgoty. V Karlových Varech se tyto kříže ještě navíc staly symbolickou tečkou za vítězstvím katolíků nad luterány. Poprvé byly zobrazeny na rytině F. Henricuse z roku 1647, která zachycuje lázně i s blízkým okolím. Prostřední kříž je vysoký 8 metrů. Menší kříže měří 6 metrů. V roce 1822 popsal kronikář Stöhr, novou a dle jeho mínění velmi pohodlnou cestu na vrch Tři kříže. Kopec byl v těch dobách prakticky odlesněn, takže skýtal skvělý výhled i ve směru na Kadaň. Kříže musely být často opravovány. Na kopci totiž panují extrémní povětrnostní podmínky. Plechový Kristus byl z prostředního kříže snesen za normalizace. Nebylo jistě snadné jej beze stopy odklidit, vážil minimálně 15 kg. Zachovala se zmínka, že v roce 1788 obnovoval barvy na korpusu Krista proslulý malíř Kramolín. Poslední opravu v roce 2000 zaštítila sponzorsky firma ZeZaN D. O. S. a. s. Stejná firma navíc postavila na vyhlídce před Třemi kříži altánek
