Šéf někdejší vědecké sekce Rady Národního parku Šumava Jakub Hruška se obává, že postup nového vedení parku zničí příležitost mít v západních a jižních Čechách přírodní oblasti, které se vyvíjejí samovolně bez zásahu lidí.

PLZEŇ Roky prosazoval, aby z části Národního parku Šumava (NPŠ) byla oblast, ve které nechá člověk přírodu na pokoji a nebude jí mluvit do života. Dlouho stál v čele vědecké sekce Rady NPŠ. Jakub Hruška. Po únorovém nástupu Jana Stráského do vedení správy parku s dalšími vědci napsal Stráskému dopis s nabídkou další spolupráce. Na začátku března však celá vědecká sekce správy parku odstoupila. Vědci tak reagovali na způsob, jakým chce Stráský správu parku vést. K jeho záměrům patří i kácení kůrovcem napadených stromů v dosud nejpřísněji chráněných částech přírodní rezervace. Nyní se Jakub Hruška obává, že se nové vedení správy parku otočí proti záměru, aby v části rezervace les prošel přirozenou obnovou.

* Co podle vás způsobí kácení stromů napadených kůrovcem v takzvaných bezzásahových, tedy nejpřísněji chráněných zónách národního parku?

Tím se rozbije koncept, podle kterého mají na Šumavě být relativně velké bezzásáhové zóny. Ty mají existovat proto, abychom někde měli kousek přírody, která se opravdu vyvíjí spontánně, bez zásahu člověka. Na Šumavě spor o takové zóny běží asi dvacet let a prochází různými fázemi. Nyní se dostáváme zpátky do fáze, kdy vidění dospělých mrtvých stromů sežraných kůrovcem vyvolává v některých lidech i v současném řediteli národního parku iracionální děs. Zdůrazňuji, že mrtvé stromy neznamenají, že je les mrtvý. Přesto si pro tento iracionální děs ničíme jedinečnou příležitost mít ve střední Evropě, v západních Čechách, části přírody, které se budou vyvíjet bez zásahů lidí. Současná situace mi připomíná stav kolem roku 1997. Tehdy se bývalý ředitel parku Ivan Žlábek pouštěl do prvního boje s kůrovcem. Rozhodování probíhalo prakticky ve stejné režii. Ministr životního prostředí Žlábkovi všechno povolil. Myslím, že nyní jsme v podobné fázi.

* Pokud mluvíte o bezzásahovém území, jak velké by podle vašich představ mělo být?

My, kteří jsme byli členy dnes již neexistující vědecké sekce rady národního parku jsme vždy tvrdili, že na Šumavě má být asi třicet procent bezzásahového území. Jednalo by se pouze o třicet procent národního parku a nikoliv o celou Šumavu. A zhruba na takové ploše byla vytýčena bezzásahová oblast po orkánu Kyrill. Tehdejší vedení parku pochopilo, že po orkánu se objevila svým způsobem ojedinělá příležitost.

* Zvláštní. Pohroma a příležitost?

Ale ano. Mimo jiné proto, že Kyrill zbořil zejména lesy, ve kterých se do té doby razila jakási lesnická cesta k pralesu. Byl to jakýsi pokus prales vypěstovat. Počítalo se například s tím, že se zředí starý porost a do něho se vysázejí mladé stromky, budou se ošetřovat výsadby a postupně se lesnickými způsoby převede les na takzvaný les přírodě blízký, který po sto letech už můžeme nechat přírodě na pospas.

* Způsob hospodaření, který popisujete, se ale zřejmě zamlouvá novému vedení parku a také politikům z vedení Plzeňského i Jihočeského kraje.

Tak já je upozorňuji, že Kyrill zničil právě lesy, se kterými se takto zacházelo. Podstatný vliv na to měla i skutečnost, že se před orkánem lesy narušily kácením a otevřely větru. Naopak v oblasti, kde se před tím nezasahovalo, jako jsou lesy na Modravě, tam Kyrill lesy nezbořil. To nás jen utvrdilo v tom, že je třeba pouze dobře definovat hranici, za kterou přírodu necháme být a za kterou nebudeme dělat opravdu nic a vydržíme to, až přejde gradace kůrovce. A podle zpráv které mám už kůrovec ustupuje. Zdá se tedy, že pan ředitel Stráský a spol. budou s kůrovcem bojovat už nyní vyhranou bitvu, kterou ovšem vyhrál někdo jiný.

* Nové vedení parku ale tvrdí, že rozhodnutí nechat v lese ležet dříví po orkánu byl zločin, jehož důsledky Šumavu zničily. Kritici předcházejícího vedení parku zdůrazňují, že kvůli tomu, že v bezzásahových oblastech zůstalo dřevo ležet, bylo nutné pro zastavení kůrovcové kalamity až příliš kácet v jiných oblastech kolem. Nebyla tohle příliš velká daň?

Samozřejmě, že to je nepříjemné. To se mi taky nelíbí. Možná můžeme kritizovat bývalé vedení parku, že ne zcela zvládlo strategii boje s kůrovcem. Zvládli ale situaci takticky, když vymezili území, kde se zasahovat nebude a za to je potřeba jim zatleskat. Ale vlastní provedení zásahů proti kůrovci asi nebylo úplně úžasné. Mohlo být lepší.

* A v čem?

Nejsem odborník na boj s kůrovcem, ale ozývaly se hlasy, že se nemělo nejdřív těžit ve velkém polomu, ale že měli jít z vnější strany a nejdřív chytat ohniska, kde kůrovec z bezzásahové zóny vylétal. Oni postupovali obráceně, zevnitř. Ale to jsou záležitosti, které nedokážu dost dobře posoudit. A zdůrazňuji, že ono strategické rozhodnutí určit bezzásahovou oblast bylo naprosto správné.

* Slyšel jsem, že když se za ministra životního prostředí Martina Bursíka rozhodlo, že má část stromů po orkánu zůstat ležet v lese, hrála roli úvaha, že toto bude nejrychlejší cesta k lepší skladbě lesa. Je to možné?

Je to pravda. Jen bych k tomu doplnil, že my nechceme přírodu v bezzásahových oblastech řídit. Nechceme říkat: Tohle je nejlepší a tak to má vypadat. Jde především o to, že samovolné přírodní procesy vytvoří les spontánně, a to je to, co chceme vidět. Nechceme prohlašovat: Tady má být 85 procent smrku, deset procent buku a pět procent jedle, vysázíme sazenice a les vypěstujeme. Tohle ať se dělá na těch zbývajících dvou třetinách parku okolo. Ale v bezzásahových oblastech, kde by měla být ta některými lidmi tolik nenáviděná divočina, bychom měli les nechat přírodní obnově.

* A jste si jistý, že ona přírodní obnova funguje? Že to není jen jakási iluze?

Funguje to výborně. Na mnoha místech parku je už naprosto jasné, že se les obnovuje a že tam znovu nevyroste stejnověká smrková monokultura.

* Na jaká místa byste lidi poslal, aby tu obnovu viděli?

Například k Plešnému jezeru na trasu, která vede kolem jezera nahoru ke státní hranici. Poslal bych je na Březník u Modravy, kde to je také velmi pěkně vidět. A samozřejmě bych lidi poslal, ať se jdou podívat do sousedního Bavorského parku, kde má přirozený vývoj třicet let náskok.

* Takže v těch místech vzniká les, který bude odolnější?

Já bych mu tak neříkal. Byl by to prostě přírodní les. Jestli je odolnější, lepší, hezčí se nedá říct. To jsou lidské kategorie, do kterých bych přírodní les nezařazoval. Existuje scestná lidská představa, že prales má být něco krásného. Ale on často není. Přirozený les se obvykle nechová podle romantických představ. Když zabrousíme do historie, tak se dozvíme, že hraniční hvozd byl neprostupný. Takže tam asi nebyly mejestátní stromy, mezi kterými se dalo procházet a obdivovat je zdola. Třeba proto, že kolem velkých stromů byla změť popadaného dříví.

* Kritici vašeho pohledu na národní park ale velmi často zdůrazňují, že na Šumavě vminulosti byla krajina, kde lidé tradičně hospodařili. Připomínají, že tam nebyl prales nebo divočina. Jakou váhu má takový argument u vás?

Tradice hospodaření na Šumavě trvá pouze několik set let a před tím to tak nebylo. Ale tvrdím, že na Šumavě musí být místo pro oba koncepty. Pro divočinu i pro kulturní krajinu. Znovu opakuji, že koncept divočiny se má uplatňovat pouze zhruba na třetině rozlohy parku. Dvě třetiny parku zbývají a tam se může les dlouhodobě kultivovat. A záleží na rozhodnutí, jestli tam chceme mít krajinu 19. století nebo krajinu 17. století nebo krajinu před druhou světovou válkou. Pak je ovšem obtížné říct, co je tím vzorem, jak má park vypadat. Naproti tomu u té divočiny je to celkem jasné. A to, že les dokáže znovu zdivočet poměrně bravurně, to se ví. To je známá věc. Jenom to chvílemi nevypadá hezky.

* Mnoho lidí úvahy o divočině na Šumavě odmítá, protože mají obavy, že tak o kus parku v podstatě přijdou, protože je tam ochranáři nepustí. Argumenty o zbytečných zákazech se objevují v souvislosti s rezervací často.

Myslím, že je potřeba lidi v únosné míře i do bezzáshových území pouštět. Je třeba udělat dost tras, na kterých si spontánní vývoj lesa budou moci prohlédnout. Na druhé straně jeden z hlavních vážných důvodů, proč do některých částí parku turisty nepouštět, je existence některých živočichů. Například onoho proklínaného tetřeva, jehož jediná životaschopná populace ve střední Evropě žije právě na Šumavě.

* Takže podle vás je ochrana tetřeva pádný důvod k uzavření cesty Luzenským údolím?

Ano, pokud pro to jsou racionální argumenty. A já prostě ornitologům věřím, že když řeknou: Tudy ne, že to mají podložené.

* Jak čekáte, že to se šumavským parkem dopadne po nástupu nového vedení v čele s Janem Stráským? Je to konec úvah o divočině?

Zdá se, že je k tomu nakročeno. Ale doufám, že změna nebude tak velká, jak se nyní rýsuje. Důležité je si uvědomit, že na cestu k samovolně se vyvíjejícímu lesu se lze vydat kdykoliv. Ale pokud nové vedení parku dramaticky změní kurz, pak se ta přeměna na hodně dlouho odsouvá. Třeba o další stovku let. Byla by to velká ztráta času.

***

Přirozený les se obvykle nechová podle romantických představ.

Na Šumavě musí být místo pro oba dva koncepty. Pro divočinu i pro kulturní krajinu.

PROFIL Jakub Hruška

Narodil se roku 1964. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V České geologické službě (bývalém Českém geologickém ústavu) se zabývá biogeochemií působení kyselých dešťů na horské ekosystémy. Do března byl i předsedou vědecké sekce rady Národního parku Šumava, která byla poradním orgánem vedení správy parku. Kromě toho byl i coby náměstek pro vědu a výzkum geologické služby vyslán jako člen expertního týmu ministerstva životního prostředí řešit následky vichřice v Tatranském národním parku na jaře roku 2005. Jakub Hruška je ženatý, má dvě děti.