Vimperk - Velikost bezzásahového území i samotná bezzásahovost byly hlavními problémy, na kterých se neshodlo deset dosavadních ředitelů Správy Národního parku Šumava (NPŠ). Jejich setkání uspořádalo ve Vimperku současné vedení parku k dnešnímu 25. výročí vzniku NPŠ.
"
„Jsou názory, že se za dobu existence národního parku podařilo Šumavu zdevastovat. A jsou to i názory několika bývalých ředitelů. Můj názor to není, protože pokud chceme mít národní park a území, kde budou omezeny lidské faktory, jinak to nejde. Příroda si poradí sama," řekl Deníku první ředitel NPŠ Milan Skolek, kterého ještě v roce 1991 nahradil Jiří Kec. „Příroda si umí pomoci sama, ale zároveň jsem vždy říkal, že tam, kde ji člověk ovlivnil příliš, jí musí pomoci zase člověk," uvedl Kec, který jediný z bývalých ředitelů v parku stále pracuje, vede návštěvnické centrum vlka u Srní.
V letech 1993 a 1994 vedl šumavský park Miroslav Filip, za jehož působení vznikla „rozdrobená" první zóna. „Nechal jsem předělat zonaci, bohužel z toho vyšel ještě větší paskvil, než byl," připustil s tím, že jej také na jeho působení v čele parku mrzí, že nedokázal razantněji postupovat proti šíření kůrovce. „Nezapomínejme, že na Šumavě byly hlavně hospodářské lesy. Takže je nutné, abychom přírodě pomohli," řekl Filip k principu bezzásahovosti.
Úplné bezzásahovosti příliš „nefandí" ani Ivan Žlábek, který park vedl nejdéle, od roku 1994 do roku 2003. „V době kyselých dešťů, výkyvů počasí, nepředstavitelného sucha, není možné les opustit ve jménu divočiny a čekat, co tam příroda vytvoří. Ta totiž vytvoří naprosto nepřirozený stav. Samozřejmě se objeví zase smrk a bude smrk i tam, kde by měl být buk. My té přírodě jsme povinni pomoci, což je princip aktivní ochrany přírody," nabídl svůj pohled Žlábek, který zkritizoval všechny ředitele včetně sebe.
„Dodnes mě mrzí, a netýká se to pouze mě, že za pětadvacet let tady bylo deset ředitelů a každý se systematicky snažil zlikvidovat práci svého předchůdce, ať už jde o projekty nebo personál. Týká se to i koncepce. Jestliže ji budeme měnit každé dva roky, tak to s přírodou dopadne špatně, protože nestačí reagovat na to, co s ní ten člověk chce udělat," varoval Žlábek.
Besedu ředitelů NPŠ moderoval ředitel Národního parku Podyjí Tomáš Rothröckl. NP Podyjí byl stejně jako NP Šumava vyhlášen 20. března 1991 a od té doby má stále stejného ředitele.
Od roku 2004 do roku 2007 vedl park Alois Pavličko, který se podle svých slov snažil hlavně o spolupráci s Národním parkem Bavorský les a o udržení vody na Šumavě. „Vždy je to o míře. Divočinu ano, ale ne za každou cenu a všude," byl opatrný ohledně rozlohy bezzásahových území. Naopak cílem jeho nástupce Františka Krejčího, který za svého působení do roku 2010 „přežil" šest ministrů životního prostředí, bylo vyhlásit bezzásahovým maximum území parku. „Mrzí mě, že se nám nepodařilo zlepšit reputaci ochrany přírody a získat pro myšlenku národního parku více místních lidí," litoval Krejčí, po jehož rezignaci park tři a půl měsíce vedla coby pověřený ředitel ekonomka Zdeňka Šartnerová.
Krizovým ředitelem kvůli kůrovcové kalamitě byl v únoru 2011 jmenován předseda komise, která původně měla nového ředitele vybrat, Jan Stráský. „Vzhledem k velikosti a zalidněnosti Šumavy divočina nemůže tvořit velké procento. A hlavně divočina se v parku musí „udělat", musí se upravit v určité podobě, protože my jsme tu přírodu z její přirozené podoby někam vychýlili. Na parku mi vadí nejvíce, že představuje tu nejlínější koncepci, necháme vše přírodě," zkritizoval Stráský bezzásahovost.
Jeho nástupci Jiřímu Mánkovi vadí hlavně nepřístupnost bezzásahových území. „Z mého pohledu to má jen jedno ale. Divočina musí být přístupná lidem. Není možné ji ukazovat lidem jen na obrázcích," uvedl Mánek, který byl z funkce odvolán současným ministrem životního prostředí Richardem Brabcem v dubnu 2014.
Nynější ředitel NPŠ Pavel Hubený byl jedním z prvních propagátorů bezzásahovosti. „Šumava je příklad toho, že když se člověk o krajinu přestane aktivně starat, příroda se chová neuvěřitelně dynamicky. Roky, desítky let jí stačí na to, aby se změnila, aby vykročila vlastní cestou. Neříkám, že národní park má být celý divočinou, ale když nebude mít velké území divočiny, není to pro mě národní park," konstatoval Hubený.
